Poslední tragické ztráty
Ztráty v květnových bojích roku 1945 nebyly jedinými ztrátami v řadách příslušníků bezpečnostních sborů na samém konci 2. světové války či krátce po jejím skončení. Dle dosud shromážděných materiálů a zjištění JUDr. Petra Švece, v období po 1. 5. 1945 zemřelo na následky věznění na 40 příslušníků bezpečnostních sborů, policie a četnictva, z čehož 16 v Terezíně.

Jedním z nich byl i již zmíněný šstrážm. Josef Havelka, narozený 29. listopadu 1902 v Stržanově, okr. Chotěboř. Obecnou školu vychodil ve smíšené třídě ve Stržanově a následně se vyučil tesařem. K četnictvu nastoupil 1. dubna 1928 a posléze byl umístěn na četnickou stanici Bernartice u Trutnova. Od roku 1938 byl na základě žádosti z roku 1936 přemístěn na četnickou stanici do Nové Paky, kde bydlel s manželkou a dvěma malými dcerami Věrou a Zdeňkou.

Jako příslušník Stráže obrany státu se od mobilizace v květnu 1938 účastnil zabezpečení státních hranic, zažil přepad Freikorpsem 22. září 1938 a osvobozování obce Královec (Königshan) od ordnerů, přičemž zde bojoval v rámci 2. praporu SOS pod velením mjr. Josefa Wurma společně s kolegy z Nové Paky, vrch. strážm. Jaroslavem Sýkorou a šstrážm. Karlem Houserem. Mjr. Wurm pak během okupace zastával funkci velitele v odbojové skupině Obrany národa pro Jičín a v únoru 1940 byl zatčen, později odsouzen a vězněn v Gollnově a Terezíně do 31. května 1945. Následkem prožitých útrap zemřel 3. února 1946 ve věku 52 let.

Po stažení se z odstoupených území odjel šstrážm. Havelka společně s dalšími četníky bránit hranice na Slovensko do Liptovského Sv. Mikuláše a po bojích komplikovaných Hlinkovými gardisty, zvláště pak ozbrojeném střetu u Turčianské Teplé, se mu podařilo dostat se zpět do Nové Paky.

Škola a výcvik
V roce 1944 absolvoval školu pro výcvik velitelů stanic a byl umístěn na četnickou stanici v Jičíně, kde ho 18. července 1944 zatklo, přímo na stanici, gestapo. Důvodem byla činnost v odbojové skupině působící na Novopacku, která byla napojena na paraskupinu Barium (Velký Josef) operující na Královéhradecku a na skupinu Alex generála Františka Slunéčka, činnou na Turnovsku.

Nejprve jej uvěznili v Kartouzích, posléze byl ve vazbě gestapa Jičín, vězněn byl také v Terezíně a pankrácké věznici. Od prosince 1944 jeho vyšetřování převzalo pražské gestapo, kde byl veden pod poř. č. 32257. Zatčením trpěla i jeho rodina, když mu byla po zproštění výkonu služby vyplácena polovina služebního platu.

Z Terezína i Pankráce se mu podařilo odeslat několik motáků uschovaných ve spodním prádle, které posílal manželce na vyprání. I tak nemohl vyloučit odhalení motáků a shodně v nich, stejně jako v dopisnicích oficiálně povolených, projevoval starosti o rodinu, prosil o zaslání teplého oblečení, jídla, zejména moučkového cukru, který vězňům pomáhal přežít, neboť jim dodával tolik potřebnou energii. Pozdravoval své kamarády od četnictva, zvláště Václava Koženého, svého kamaráda, působícího jako spojka na partyzánskou skupinu operující v oblasti Kumburka. Jeho ilegálně ukrývanou pistoli předala jeho manželka kolegovi Boh. Brandejskému.

V terezínské Malé pevnosti prošel celami 41 a 42, pracoval i v nelidských podmínkách na výstavbě tajné podzemní továrny Richard. Dne 4. května 1945 byl veden jako nemocný tyfem na cele č. 43 a od této chvíle je nezvěstný. Bezvýsledně jej v Terezíně po válce hledala manželka s dětmi, kolegové četníci a příbuzní. S největší pravděpodobností zemřel, jako mnozí další vězni, na tyfové onemocnění. Prohlášen za mrtvého byl ke dni 10. listopadu 1945. Ministr vnitra jej jmenoval vrchním strážmistrem in memoriam a udělil mu Pamětní odznak druhého národního odboje.

Osvobození
Před osvobozením Terezína si s dalším spoluvězněm slíbili, že jakmile se jeden z nich o druhém po válce doslechne, vyhledá jej. Když se jeho kamarád dozvěděl, že v Nové Pace se koná slavnostní odhalení Památníku obětem fašismu, na tento akt přijel. Marně hledal strážm. Josefa Havelku mezi hosty, našel jeho jméno na pamětní desce mezi oběťmi.

Připomeňme si ještě v krátkosti další oběti závěru války z řad četníků, kteří sloužili na Jičínsku:
Šstrážm. Josef Doškář (nar. 2. 4. 1902) z četnické stanice Dolní Bousov, bytem tamtéž, vězněný od 1. srpna 1944 do 5. května 1945, který zemřel na tyfus v roudnické nemocnici 15. května 1945.

Šstrážm. Josef Malý z četnické stanice Mladějov, který zemřel na následky věznění 9. května 1945 po návratu z Kartouz. Strážm. Antonín Rybín (nar. 9. 10. 1898) z četnické stanice Sobotka. Vězněn byl od 20. července 1944 do 5. května 1945 a podlehl tyfu 21. května 1945. Vrch. strážm. Ladislav Volf (nar. 27. 6. 1895) z Libošovic, umučený 13. prosince 1944 v Terezíně. Vrch. strážm. František Zajíc (nar. 19. 3. 1892) z četnické stanice Železnice, zatčený 22. října 1940, vězněný v Kartouzích, Vrchlabí, Litoměřicích, Terezíně a Vratislavi (Breslau). Zemřel na následky útrap 5. května 1945. Šstrážm. Ladislav Vávra z ČS v Jičíně, který byl zatčen 24. srpna 1944 a odsouzen na čtyři roky. Zahynul 31. března 1945 v KT Buchenwald.

Útrapy obětí
Ti, jimž se podařilo přežít hrůzy nacistických vězení a koncentračních táborů, si do konce života nesli nejen traumata fyzická, v podobě různých chronických onemocnění, ale i psychická, s nimiž se jen těžko vyrovnávali. Padlým, popraveným a umučeným již nikdo život nevrátil, jejich rodinám navždy chyběli synové a dcery, bratři či sestry, dětem rodiče, prarodiče.

S ohledem na velký rozsah tématu byla v příspěvcích vycházejících zde na pokračování, popsána činnost pouze některých četnických stanic na Jičínsku v období květnových bojů, a nikoliv všichni četníci, kteří se povstání aktivně účastnili, byli zde vzpomenuti.

Osvobozením od fašismu však úloha četnictva neskončila. Právě naopak, mimo standardních úkolů, bylo třeba udržet pořádek, vypátrat a zajistit příslušníky gestapa, kolaboranty, udavače, vyčistit území, zajišťovat majetek.

Přicházela nová doba politicko-mocenských bojů, s níž se bylo třeba vypořádat, stejně jako s činností některých osob z doby nesvobody.
  por. Bc. Josef Kracík ÚO Jičín