Ostroměř
Poněvadž Němci dosud nedojeli do Ostroměře, šel jim strážmistr Řípa naproti na západní konec obce. Již zdáli spatřil, že k obci přijíždí auto autodopravce Haňáka z Podhorního Újezdu, jenž byl Němci donucen vézt posilu.

Bylo nutno jednat tak, aby v nastalé přestřelce nebyl usmrcen i Haňák, otec několika dětí. Strážmistr Řípa nařídil ostatním, aby nestříleli a ponechali jednat jeho samotného.

Mezitím dojelo auto až k překážce na silnici, kterou tam postavili někteří občané jako zábranu, načež se ozvaly první rány ze strany Němců. Byly to první rány zdejší revoluce! Palba byla opětována a posádka nákladního auta německé schutzpolizei, zvaná též „popravčí četa", byla likvidována a zbytek byl za pomoci přispěchavších posil (v čele se šstrážm. Brtem) zajat.

Z posádky devíti mužů byl jeden na místě usmrcen, další dva těžce zranění umírají.
Ráno v neděli 6. května 1945 se velení nad revoluční skupinou v Ostroměři ujal npor. v. z., inspektor ČSD a přednosta zdejší stanice Josef Návesník. V poledne došla z Hořic telefonická zpráva, že tam jede od Hradce Králové třicet tanků.

Hořice byly vyklizeny a ve městě řádili Němci, zapálili Hirschovu továrnu. Černý dým nad městem, viditelný též z některých stanovišť revolucionářů kolem Ostroměře, jasně ukazoval, že se tam děje něco vážného.

U mnohých revolucionářů nastala deprese. Strach z trestných sankcí u mnohých zdánlivě velkých bojovníků stoupal, jakmile se proslechlo, že část tanků jede od Hořic k Ostroměři. Lidé stáhli prapory z domů a jen ojediněle některé zůstaly vyvěšeny. Někteří z revolucionářů dokonce odevzdávali pušky na četnickou stanici. Všichni bojeschopní revolucionáři se stáhli do lesa nad Ostroměří.

Podařilo se zavést telefonické spojení z poštovního úřadu do lesa, kde se i začala formovat jednotka ruských zajatců, pod velením kapitána Petrova Sosulina. Bylo zjištěno, že od Hořic se blíží silná kombinovaná kolona asi stovky vozidel, vojáci byli po zuby ozbrojeni a opilí.

Dělo bylo umístěno na Homoli, kde mělo výhodné palebné postavení, vlak s protiletadlovými děly poodjel (velitel navrátivší se šstrážm. Farták) tak, aby nebyl ze silnice vidět. Jednání s velitelem německé kolony se ujal npor. v. z. Josef Návesník. Sdělil, že z popudu Národního výboru bude kolona propuštěna s podmínkou, že z německé strany nebude použito zbraní ani proti občanstvu, ani proti partyzánům. Vylíčil, že je zde dost bojových sil, které jsou schopny kolonu nepropustit, ale i rozdrtit.

Vyjednávání se zdařilo, ačkoliv dva z revolucionářů jej málem zhatili, když vystřelili po Němcích z pistolí. Naštěstí to bylo z dálky a střely nikoho nezasáhly.

Od 7. května se postupně konsolidovala obrana před Ostroměří, šstrážm. František Řípa umístil výhodně obrněný vlak, ppor. Žák zaujal palebné postavení poblíž obce Holovousy, s revolučním pancéřem, který mistrně ovládal des. v. z. Vondráček. Od 8. 5. 1945 se do obrany zapojilo i dělo z Homole, v jehož obsluze se střídali F. Šoltys a šstrážm. František Řípa. Projíždějící německé kolony již nebyly pouštěny, a pokud se osádky vozidel nevzdaly, byly likvidovány.

Dne 9. 5. v Mlázovicích bylo odzbrojeno asi dva tisíce Němců přičiněním šstrážm. Jaroslava Jůzy, ale asi 20 ozbrojených jich uprchlo do lesů. Postupně byli po jím zorganizované akci pochytáni, někteří zastřeleni.

Miletín
Po německých uprchlících dne 21. února 1945 do Miletína přibyla i posádka „Sanitätsmaterialausgabestelle Nr.24", německého zdravotnického skladu, který byl zřízen po vyklizení místní školy. Jednalo se o dva důstojníky, jednoho rotmistra a 28 vojáků. Dne 18. 4. 1945 z rozkazu nechvalně pověstného kpt. Wimmera z OČV ve Dvoře Králové, mělo být provedeno opevnění ČS betonovými uzávěrami či pytli s pískem, kterými měly být zataraseny chodby, schody a zajištěna okna. Tohoto rozkazu na ČS nebylo vykonáno. Kpt. Wimmer jezdil autem po okrese vyzbrojen automatem a pevně věřil, že válečné štěstí se obrátí ve prospěch Říše.

Signálem k boji v Miletíně se stalo rozhlasové vysílání „Voláme českou policii a četnictvo…" Velitel stanice vrch. strážm. Bohumil Hošek a šstrážm. František Fara spolu s Josefem Špringrem, ředitelem školy, odebrali se ihned do školy, kde proběhlo vyjednávání o vydání školy, složení zbraní a odchodu posádky. Dva důstojníci byli ochotni přijmout podmínky, které jim byly kladeny, avšak tvrdohlavý šikovatel SS, jménem Pritsche, který byl v pravém slova smyslu ověšen zbraněmi (měl pancéřovou pěst, automat a v ruce opakovací pistoli), nechtěl školu vydati. Nebylo pochyby, že i oni již z rozhlasu byli uvědoměni, že se něco děje, neb mezi nimi byl jeden, který ovládal českou řeč.

Vrch. strážm. Hošek se šstrážm. Farou měli pouze služební pistole s 15 náboji. Prische trval na svém, že školu nevydají a že se budou bránit a konečně pohrozil, že to vše vyhodí do vzduchu. Svízelné jednání trvalo do 14 hodin, kdy dal vrch. strážm. Hošek poslední slovo a lhůtu do 15 hodin k úplné kapitulaci posádky a volnému odchodu se složením zbraní, s podotknutím, že od 15 hodin ručí sám osobně za životy celé posádky včetně žen. Po této hodině, nebudou-li složeny zbraně a škola vydána, pak nechť si Prische přičte veškeré následky sobě, přičemž bylo poukázáno na přepadení školy ze dne 4. 5. 1945 a shromažďující se partyzánské skupiny v lesích. O 15. hodině složila pak celá posádka včetně Prische zbraně a byl jim povolen volný odjezd na dvou autech směrem ku hranicím. Pohrůžka vrch. strážm. Hoška o partyzánech a útoku byla pouhá lest, neb v celém Miletíně bylo pouze 5 loveckých pušek, 1 kulovnice a na stanici 4 služební pistole a dohromady 60 nábojů. Byla sice pravda, že v lesích byli ruští bývalí váleční zajatci, avšak tito neměli rovněž žádných zbraní.

Odzbrojení
Odzbrojení Němci pak byli v doprovodu stráží odvezeni za Miletín, kde na kamenném mostě, za poslední pancéřovou zábranou, byla provedena ještě jednou důkladná prohlídka zavazadel Němců, zda nemají ukryty zbraně. Při otevření jedné bedny byl nalezen udavač gestapa, který byl dodán okresnímu soudu v Hořicích, společně s dalšími zajištěnými kolaboranty.

Po odjezdu Němců nechal vrch. strážm. Hošek uzavřít všechny pancéřové uzávěry, ozbrojil zbraněmi bývalé vojáky. I zde došlo dne 6. 5. ke krizi povstání, po obdržené zprávě, že Hořice byly opětovně obsazeny německým vojskem.

K potlačení povstání v Miletíně byl vyslán oddíl tanků a revolucionářům nezbylo než uprchnout do lesů. Tak učinilo celé osazenstvo ČS Miletín, po krátkém rozloučení s rodinami, které ani někteří nestihli, vrch. strážm. Bohumil Hošek, šstrážm. Jan Douša, Karel Hladík František Fara společně s Josefem Křečkem, který se dobrovolně jako penzista dne 5. 5. 1945 přihlásil k revolučnímu odboji. Po ukrytí věcí v lese Bažantnice prováděli pozorování, kdy byl vidět kouř od Hořic, kterak hořela Němci zapálená Hirschova továrna, od Lukavce byl slyšet lomoz tanků a od Lázní Bělohradu střelba. Původně měli nocovat v krmítku pro bažanty, přespali však v myslivně hajného Procházky, vyjma šstrážm. Hladíka, který byl v Růžovkách a šstrážm. Křeček v Chroustově.

Dne 7. 5. přinesl hajný Procházka zprávu, že Miletín byl obsazen Němci a intenzivně sháněli právě miletínské četníky. Ti se spojili s dalšími povstalci v lesích a počali drobný záškodnický boj u silnic. Odpoledne byla zpět získána bez boje škola v Miletíně.

Dne 8. 5. 1945 se pokusil oddíl Němců, který přijel na dvou nákladních autech a osmi vlečných vozech, v síle cca 50 mužů, opětovně získat zpět školu, nebo ji alespoň zničit. U cihelny byli však oddílem vrch. strámž. Hoška a šstrážm. Fary v počtu sedmi mužů, zadrženi u pancéřové překážky a palbou zahnáni zpět. Po této přestřelce byl Miletín napaden čtyřmi auty německých vojínů a svedena ostrá přestřelka, při které padl tesař František Studený z Rohoznice. Během boje, kterého se zúčastnil vrch. strážm. Hošek, šstrážm. Douša a Hladík, přijelo anglické vozidlo, které nechalo palbu zastavit, dali Němcům volný průjezd. Ti mohli však pokračovat pouze ve dvou autech, neboť dvě vozidla byla střelbou vrch. strážm. Hoška a šstrážm. Doušy zničena.

Okolo 15. hodiny dne 9. května 1945 přijelo do Miletína první auto Rudoarmějců, z něhož vystoupil major, který přišel k vrch. strážm. Hoškovi, a když zjistil, že je Čech, objal jej a políbil.

K večeru přijel generál Jestrabov se štábem, a ubytoval se v Miletínském zámku.

Jeřice
Jediným padlým příslušníkem četnictva na území Jičínska v květnu 1945 byl vrchní strážmistr Josef Lžičař.
Narodil se dne 28. listopadu 1893 v Záchlumí, tehdejším okrese Žamberk, kde byl jeho otec radním obce. Po absolvování obecné školy se v letech 1910 až 1913 v Hradci Králové vyučil v oboru kamnářském. Za 1. světové války byl 21. června 1915 odveden do rakousko-uherské armády a vtělen k 98. pěšímu pluku, s nímž se později účastnil bojů v Itálii, kde byl u Hudilog-Lukatic 28. května 1917 jako svobodník zajat.

Požádal o vstup do čs. italských legií a k 9. únoru 1918 byl zařazen k 39. výzvědnému pluku, s nímž v hodnosti desátníka bojoval nejprve na italské frontě, později po přesunu do vlasti a bránil mladou republiku při bojích na Slovensku. Byl členem Čsl. obce legionářské a Zájmové skupiny vojenských a četnických gážistů při Čsl. obci legionářské v Praze.

K četnictvu, jako četník na zkoušku, přestoupil 16. srpna 1919 a po roce působení se stal závodčím. Později, již jako strážmistr četnictva, se v roce 1922 oženil a v roce 1924 se mu narodil syn Lumír. Sloužil na různých místech, od roku 1928 do roku 1933 na četnické stanici v Martínkovicích u Broumova, kde byl od roku 1930, kdy se stal vrchním strážmistrem, i velitelem. Tady se mu také narodil syn Jindřich.

Do září roku 1938 pak sloužil na četnické stanici v Hrádku nad Nisou, u státních hranic, kde byl rovněž velitelem. Služba v pohraničí byla mnohem náročnější než ve vnitrozemí, vzhledem k narůstajícím aktivitám nacionalistických sudetoněmeckých bojových uskupení Freikorps. Docházelo k ozbrojeným přepadům četnických stanic, finančních a poštovních úřadů.

Po zabrání československých pohraničních území německou brannou mocí byl dnem 28. ledna 1939 ustanoven velitelem četnické stanice v Jeřicích spadající pod tehdejší okresní velitelství Hořice. Zde působil až do 31. července 1941, kdy byl stejně jako většina bývalých legionářů propuštěn do trvalé výslužby. Toto propouštění bývalých legionářů se dělo na základě Himmlerova zvláštního příkazu, zveřejněného ve Věstníku nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě č. 1/1941, po předchozím podrobném zmapování počtu legionářů a jejich postavení ve státní správě. Z jejich působení totiž měly okupační orgány oprávněnou obavu.

V Jeřicích Josef Lžičař zůstal, pracoval v zemědělství a v roce 1943 se mu zde narodila dcera Milada. Aktivně se zapojil do protinacistického odboje a byl zvolen předsedou místního Revolučního národního výboru. Dne 5. května 1945 ve 12.00 nastoupil opět službu na stanici v Jeřicích a prováděl bezpečnostní opatření.

Odzbrojení Němců
Společně s dalšími sedmi muži odjíždí do Hořic odzbrojovat Němce, což se daří díky jeho neohroženému, odvážnému zákroku proti několikanásobné přesile německé kolony. Původní výzbroj Jeřické skupiny spočívající v jedné automatické pistoli, jednom starém revolveru a dvou loveckých puškách je rázem rozšířena o třináct pušek, kulomet a bednu nábojů. Ostatní kořist předávají Hořickým.

Další hodiny jsou vyplněny zajištěním Němců nacházejících se na faře a velkostatku, tzv. národních hostů, „nadlidí", kteří chtěli vládnout světu a nyní utíkali před postupující Rudou armádou na vozech tažených hladovými koňmi, někdy jen s ručními vozíky.

Bojovníci se učí zacházet s přidělenými zbraněmi, část z nich předávají místním uprchlým ruským zajatcům, kteří odjíždějí do Hořic.
Okolo 22.00 ohlásila spojka, že na stanovišti Jeřice – Rašín odzbrojili tři němečtí vojáci čs. hlídku a jdou obcí Jeřice směrem na Cerekvici. K místu se vydává skupina pod velením vrch. strážm. Lžičaře a zastavují u kovárny, kde dochází k boji, který popsal přímý účastník Lumír Lžičař ve své knize 5. květen u nás, vydané v roce 1946:

„Hluboké ticho, které bylo přerušeno pouze monotónním šustotem deště, je rázem přeťato výstřelem. Výstřel vyšel z pušky jednoho z vesnických jinochů a dal povel k boji, který tak krutě zasáhl do řad těchto dobrých Čechů. Za chvíli nato zaštěkala automatická puška skrytého SSmana, který v příkopě u zdi kovárny kryl ústup dvou ostatních. Hned první serie ran zasela smrtonosné kulky do řad pronásledovatelů. Byl to Karlík Skrbků, který opouštěl bojiště těžce zraněn, přesto se však dobelhal zpátky na náves, odkud byl po prvním ošetření převezen do městské nemocnice. Ostatní se rozptýlili po okolí a očekávali, co bude.

Netrvalo dlouho a vzduchem třeskly nové rány. Tentokráte to dostal starý Šulc, který byl zasažen střelou přímou ranou do srdce, zůstal ležet uprostřed silnice mrtev. To již bylo z naší strany vypáleno do míst, odkud střílel Němec. Bohužel, bezúspěšně. Zde jsme viděli, jak důležitý jest vojenský výcvik a hlavně vojenská zkušenost.

Naneštěstí a k dovršení smůly rozškrtl Skála sirku, aby se podíval, kde leží mrtvý Šulc, a stal se tak sám výborným terčem. Několik ran a další oběť klesla k zemi. Potom zavládlo na chvíli mrtvé ticho. Ještě jednou rozštěkal se automat Němcův, aby tentokráte zasáhl našeho velitele. Po hlase jsme jej poznali, když začal naříkat. Jeho syn, nedbaje nebezpečí, spěchal mu na pomoc, aby se přesvědčil o jeho stavu. Otec byl těžce raněn, každý viděl, že je třeba rychlé pomoci. Protože syn sám nebyl s to, aby otce odvedl do bezpečí, volá na blízkého Frantu Šulce, aby mu pomohl.

Ten vylézá ze svého krytu, ale nedostává se daleko. Dostává dvě rány do nohy a stěží se belhá sám. Po odtažení vrch. strážm. Lžičaře do bezpečí a jeho prvotním ošetření bylo zjištěno, že jednou ze střel byl zasažen do prsou, druhá zasáhla břicho, tři se nacházely v levé paži a jedna střela zasáhla pravou ruku. Vzhledem k nedostatku dopravních prostředků a pohonných hmot zraněné nebylo možné ihned transportovat do hořické nemocnice.
Teprve když přijelo auto s příslušníky Revoluční gardy z Hořic, byli zranění naloženi a odvezeni. Pro vrch. strážm. Josefa Lžičaře byla však již každá pomoc marná. Umírá na následky utrpěných zranění před příjezdem do nemocnice. Jeho syn, který jej na poslední cestě doprovázel, již domů převáží jen jeho zkrvavenou prostřílenou četnickou uniformu, na niž byl jeho otec tak hrdý.

Rozloučení s oběťmi
V Jeřicích se pak konal společný pohřeb všech tří obětí, mužů, kteří neváhali nasadit své životy na sklonku války – vrch. strážm. Josefa Lžičaře, hrobníka Františka Šulce a zemědělského dělníka Antonína Skály".

O dva roky později, 26. května 1947 odpoledne, byla odhalena na domě čp. 8 v Jeřicích pamětní deska třem hrdinům padlým v boji s německými okupanty. Pietního aktu se zúčastnilo mnoho příslušníků SNB z celého okresu a za SNB promluvil okresní velitel kpt. Antonín Nekolný.
Josef Lžičař byl jmenován in memoriam do hodnosti nadporučíka. Už dříve byl za svoji činnost v legiích oceněn Čs. revoluční medailí a medailí Vítězství, italskými vyznamenáními Unita d'Italia a Fattiche di Guerra. Za činnost v odboji proti fašismu se stal in memoriam držitelem Československého válečného kříže 1939, pamětní medaile 39. pluku výzvědného, pamětního odznaku druhého národního odboje a odznaku československého partyzána.
por. Bc. Josef Kracík ÚO Jičín

Pokračování otiskneme v dalších vydáních našeho Deníku