Modrá mafie. V Česku je na dráze asi deset dopravců a každý z nich má ještě několik rozličných vlaků. Pro nás starší, kteří jsme zvyklí na pomalý, ale jednoduchý dávný systém Českých drah, představuje cestování poněkud dobrodružství. Jízdenku je třeba zakoupit u správného okénka. Poté se, spíš náhodně, až na peróně v čase pokročilém dozvěděli, že se jedná o vlak povinně místenkový. Zatímco do podobného vlaku, který jede za půl hodiny, místenky netřeba. Oba vlaky jedou po stejných kolejích, stejně rychle, a na toaletě používá se podobný papír. Nakonec vám při zpáteční cestě dík zpoždění stejně v Pardubicích ujede přípoj o dvě minuty, což v neděli znamená čekání dvě hodiny.

Slováci jsou vlastenci. Potrpí si na kroje, lidové písničky, hlavně ale mají krásný vztah ke své domovině, na kterou jsou právem hrdí. Úvodní autorské čtení je střídáno písničkami ženského sboru z blízké vesničky Nolčovo, ale i vyprávěním, jak se ve vsi o 255 obyvatelích žije. Když přijde doba senoseče, vypraví se chlapi do hory tak, že začínají sekat ve čtyři ráno. Vydrží do osmi, kdy ženy přivezou jídlo. Z takového kosení stala se tradice, téměř rituál.

Po brynzových haluškách, tady se k nim podává kyselé mléko, koná se zpívání svépomocné. Ejhle, jak jsou ty české písničky podobné. Leč v deset byli jsme vyhozeni, V Hotelu Čierná paní se dodržuje večerka. Šikovní básníci všech jazyků si však místo setkání najdou, aby si popovídali, že vydávat lze i svépomocí. Podle zásady básníka V T: Někdo si koupí motorku, já si vydám knihu. Kterou pak můžu vyměňovat i mezinárodně.

Básně do postele. Pronásleduje nás, ta naše tvorba. Rádi si druhého poslechneme, snad ještě více se necháme poslouchat. Spolubydlící na pokoji 110 radil se ráno, co vybrat pro odpolední autorské čtení, kde měl každý povoleno jen dvě básně, či půl stránky prózy. A tak četl a četl, byla ještě tma, ani si nepovšimnul, že jsem trochu opětovně usnul. Přiznal, že denně napíše nejméně tři básně. Nepřiznal, jak reaguje na přetlak umění jeho žena.

Peter Mišák se dobře fotí, protože při přednášení skvěle mává rukama. I se dobře poslouchá, protože mluví, jako když si povídají sousedi. Tentokrát o Jozefu Miloslavovi Hurbanovi. Málo platné, Slováci si na svou historii potrpí, zejména stočí li se na Matici slovenskou. A všude se objevuje vztah k Maďarům. A často otázka náboženská. Příkladem je věta: „On je z dobré evangelické rodiny.“ Ostatně mnoho literárních a politických osobností byli faráři. Peter umí střídat drobné drby s historickými údaji. Pikantní je, když přednáší Peter, jak Marek pečlivě sleduje a když se mu cosi nezdá, skáče do řeči. Tihle dva jsou takovým folklorem MPJ. Což není na závadu z hlediska metodického. Přednášející má po ruce okamžitou korekturu, posluchači i trochu zábavy – pečlivě poslouchají, co Marek vymyslí.

Můzeum Andreja Kmeťa bylo mezi Peterem a řízkem, cesta tam i zpět při mírném mrholení. Což nevadilo, neboť když si chtějí ženské něco povědět, ani déšť není závadou. Muzeum o přírodě Turce je interaktivní, to teď frčí. Zmáčknete knoflík, ptáček za sklem zpívá, jelen říjí. Dívka vyprávěla a vyprávěla, až divno, že tak mladá toho tolik ví. Zajímavá provázanost byla v tom, že tam měli poznávačku dřevíček, jako jsme měli v Jičíně při hádankách pohádkového festivalu.

Autorské čtení mělo půvab nejen v obsahu, ale i ve scéně. Přítel Jáno Cíger pořídil si antikvariát a tam nás pozval. Sklepení Živeny (slovenský ženský spolek) má mnoho zákoutí, míst k intimnímu posezení, a nemá zdi. Vlastně má, ale skryté. Všude knihy, knihy, knihy. Taky půvabně rozladěné piano. Jáno, oděný do tradičního pirátského šátku, povídal o Živeně i svém krédu, které má pro rádio: Piš tak, aby sis nenasral lidi. Nás lidí bylo ve sklepení pětatřicet, někteří nečetli kvůli vrozené skromnosti. Však k oné nas…… došlo. A z toho malá diskuse, až šarvátka. Smí básník používat sprostá slova? Zástanci jednoho i druhého názoru rozděleni byli podle věku, závěr učiněn nebyl. Ani to nelze. Každá podle svého, i když ten druhý se mračí.

Jano i jeho království patří ke kulturním krásám Martina. Děkujme pořadatelům, že nám je ukazují.

Táňa povolila každému jen krátké čtení. Takže se dá jen nahlédnout do tvorby autora. Zajímavé sledovat, kterak jeden sledoval druhého, sám se zařazoval a byl, či nebyl spokojen. To si ale nechal pro sebe.

I tvůrčí dílnu měla Táňa pečlivě připravenou. Každý dostal tahák, například deset rad ke psaní. A úkol – napiš črtu s tématem Jeden den v Martině, vytvoř reklamu na MPJ. Reklama mohla být kolektivní dílo. Tady měly největší úspěch pozdravy světových státníků našemu setkání.

Křest (slovensky krst). Knížka má tvrdé desky a to si mnoho autorů v MPJ nemůže dovolit. Protože svá díla vydávají jako samizdaty, tedy svým nákladem. Ostatně vydávání básnických sbírek je těžké na celém světě. Zajisté s výjimkou různých Krchovských. Marek ale vydal prózu. Jmenuje se Adam, má 305 stránek, a napsala ji Blažena Ovsená, což je Markův pseudonym. Marek je gay, nijak se s tím netají, ale nehodlá z toho činit žádnou senzaci.

Z novinářovy otázky do jaké míry jde o autobio, šikovně se vykroutil. Podstatné je, jak svou první beletristickou knížku prožívá. Líčí, kterak se rozhodl třetinu rukopisu vyškrtat. Jaká je to náročná práce. Však radost ze křtu byla příjemná i na podívání kolegů.

Marek je intelektuál, tvrdší ve svých názorech. K MPJ a jeho rozmanitosti dobře patří.

Nevedou si špatně, slovenští přátelé. Časy, kdy se v Turčianském Svatém Martině říkalo, že Havel zarazil výrobu tanků a bude nezaměstnanost, už dávno pominuly. Kolega autor, který pracuje na pile, vydělává okolo pěti eur za hodinu. Martiner se točí stále, v obyčejné hospodě je za euro. Fond na podporu umění a Matice slovenská přispěly tak, že Turčanská knihovna a spolek Duria mohl pozvat slovenské, české a polské literární kluby, aby se sešly a dobrou vůli spolu měly.

V baru Margot naproti žilinskému nádraží čekám na spojení domů. Vlevo je kuřácký prostor, vpravo nekuřácký. Oba obhospodařuje dlouhovlasá barmanka. V každé místnosti je knihovna. Já, proChor z Jičína v Čechách čtu si na Slovensku román českého autora Karla Klostermanna V ráji šumavském. Těším se na patnáctý ročník MPJ. Bude už za rok.  proChor