Motto:
Život je jako cesta vlakem –
klikatá, plná zajímavých lidí a rychle ubíhá.

Poprvé jsem jel kolem republiky před Vánocemi sám 17. - 20. 12. 2007 a bylo to 1407 km.
Podruhé s Mirkem Jiranem převážně rychlíky ve dnech 20. - 21. 2. 2008 a bylo to 1432 km.
Potřetí se svým šestiletým vnukem Tomášem, což byl můj dárek k jeho narozeninám, neboť má rád jak vláčky, tak i nádraží a depa. Bylo to ve dnech 18. - 19. 3. 2010, celkem 1421 km.

Tentokrát jsem cestu absolvovat co nejblíže obvodu republiky; projel územím Německa (Zittau) a Polska (Glucholazy), přiblížil se hranicím Rakouska (Slavonice) stejně jako Slovenska (Bylnice). Za 7 dní to bylo 1933 km, což je srovnatelné s cestou kolem republiky v letech 2003 až 2004. Tehdy to bylo 2122 km, z toho polovina pěšky, a Jižní Čechy a Jižní Morava na kole (část i s manželkou).

Výhodou železnice pro seniory starší 70 let je cestování osobními a spěšnými vlaky zdarma (po zakoupení IN karty), expresy a rychlíky za polovinu. Ve vlaku je větší pohodlí než v autobuse a lépe si zde odpočinu nebo dokonce vyspím; dále neplatím za zavazadla. Cestování vlakem má svůj půvab, neboť nasávám atmosféru míst, kudy projíždím a potkávám zajímavé lidi.

Výlety ve své domovině jsou stejně lákavé jako cesty do zahraničí. Mám rád trochu dobrodružství a cestování je někdy velké drama. Také tentokrát to byla denní improvizace ve volbě trasy po železnici, poznávání zajímavostí ve městech a procházky s tím spojené. Najít dobré a levné ubytování, poznat zajímavé lidi a vyslechnout jejich názory, tentokrát i na volbu prezidenta, a přitom se dobře najíst a napít a hlavně si užívat zimní atmosféru mimo domov, to byl můj program minulý týden. Stále obdivuji nová pozoruhodná místa; je to velké kouzlo, které láká.

Odjel jsem po přednášce o Bajkalu v městské knihovně, kde bylo překvapivě 91 platících posluchačů, což mne potěšilo. Vedení 1. ZŠ mne požádalo o přednášku na stejné téma v jejich škole, která se uskuteční 7. 2. 2013 v 13.20 hodin (informace pro ty, kteří mi volají, že o přednášce nevěděli).
18. 1. Jičín – Turnov 30 km – Liberec 68 km – Hrádek nad Nisou 89 km – Zittau (D) 95 km – Rybniště 124 km – Děčín (135) 250 km – Most 319 km – Karlovy Vary 403 km; pěšky 7 km.

Z Jičína jsem odjel v 5.26 hodin, kdy byla zatažená obloha, teplota mínus 3°C, bezvětří a malý poprašek sněhu. V Turnově není útulné nádraží a čekárna jako jinde a tak na přípoj do Liberce jsem čekal v teple ve vlaku, kterým jsem přijel. Do Liberce měl vlak 6 minut zpoždění, ale přípoj nečeká, neboť jde o soukromého přepravce a jezdí směrem na Hrádek nad Nisou každých 30 minut. Jsou zde moderní soupravy, nízkopodlažní motoráky Stadler, kde je příjemný interiér a bezbariérový nástup; bylo však nutné dokoupit poloviční jízdné 15 Kč. Totéž platí na trati Liberec - Rybniště, do kterého jsem v Hrádku nad Nisou přestoupil, kde jezdí vlaky Siemens Desiro a soukromá souprava Vogtlandbahn; doplatek 25 Kč.

V Hrádku nad Nisou bylo mínus 10°C. Je zde tzv. Trojmezí a stýkají se zde hranice Česka, Polska a Německa. Prohlédl jsem si radnici a kostel Sv. Bartoloměje a druhý kostel zvaný Chrám Pokoje. Na okraji města je starý hrad a zámek Grabštejn ze 13. století a kolem města kopce, ve kterých se ukrývají pískovcové skály. Sem se chci vrátit s přáteli v květnu, nejraději na kole. Skoro půl hodiny jsem čekal v Německu v moderní hale, kde však byla zima, na moderní vlak jedoucí po německém území do Varnsdorfu a dále do Rybniště, odkud jsem okamžitě pokračoval plně obsazeným motorákem do Děčína. Do města jsem šel podél řeky s výhledem na nejvýznamnější památku Děčína, což je zámek na skalním ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice.
Na Masarykově náměstí jsem si prohlédl pěkně opravené fasády měšťanských domů, barokní kašnu a kostel Povýšení sv. Kříže, tzv. Zámecký, a kostel sv. Václava a Blažeje. Vedle zámku jsem měl rezervované ubytování v Zámecké sýpce, což je překrásná ubytovna ČVUT za pouhých 250 Kč. Bylo však příliš brzy na nocleh a tak jsem se omluvil s tím, že budu pokračovat do Karlových Varů. Pěkná byla vyhlídka na rozhlednu Velký Chlum (447). Odpoledne se obloha trochu vyjasnila a tak jsem pozoroval krajinu, která však v okolí Mostu nebyla moc půvabná. Před Bílinou jsem fotil elektrárnu Ledvice a vzpomněl na své začátky po studiu

na vysoké škole. Byla to má první stavba, kde jsem jako mladý stavbyvedoucí beraněním ocelových profilů Larzen zajišťoval hlubokou stavební jámu pro elektrárnu. Pěkným, ale poloprázdným vlakem jsem přijel už za tmy do Karlových Varů. SMS jsem požádal Jitku o nějaký tip na ubytování v tomto lázeňském městě, což mi obratem vyhledala, ale cena byla vyšší, než jsem zvyklý platit; 500 Kč. Ubytování jsem začal hledat obvyklým způsobem, tj. v nejbližší hospodě se dotázal na možnosti levného přespání. Doporučili mi loděnici, která v zimě byla mimo provoz. Tak jsem na druhém břehu řeky Ohře navštívil kuželnu a hospodu vedle ní, kde seděli mladí lidé s počítačem na stole, kteří mi velmi ochotně vyhledali penzion a telefonem zjistili, zda mají volné místo. Jeden z nich mne ještě doprovodil prvních 300 m a ukázal cyklostezku podél řeky, kudy jsem po 40 minutách přišel k penzionu „Pod mostem", kde mne očekávali. Za 300 Kč jsem měl pěkný velký vytopený pokoj včetně kuchyňky a TV.

19. 1. Karlovy Vary (380) – Mariánské Lázně 53 km – Domažlice 188 km; pěšky 15 km.

Po snídani už v 7 hodin jsem se začal vracet podél řeky Ohře do města, což byla příjemná ranní procházka. Potkal jsem mladší paní učitelku, která šla stejným směrem a při mém dotazu na vlakové nádraží do Mariánských Lázní byla zvědavá, odkud jsem a kam cestuji. Když jsme se loučili před Dolním nádražím, pravila: „nejraději bych jela s vámi; mám ráda tak optimisticky naladěné a pozitivně myslící lidi jako jste vy; ale nezapomeňte, že ostatní je nemají rádi" a po 5 minutách jsme se podáním rukou rozloučili. Takto příjemně začal můj den v „ruských Karlových Varech", nejvýznamnějším lázeňském městě v republice. Na vlakovém nádraží jsem dal přednost cestování opět soukromou společností do Mariánských Lázní a musel si koupit jízdenku za poloviční jízdné 31 Kč. Celé dopoledne jsem věnoval prohlídce překrásně opraveného města. Začal jsem na náměstí Becherovky
a kolem autobusového nádraží a tržnice došel k říčce Teplá.

Podél ní jsem pokračoval kolem pěkné budovy pošty ke kolonádě vedle nádherně upravených domů, vil a paláců k hotelu Thermal. Bylo mínus 6°C a u říčky možná ještě chladněji a tak jsem se ohřál v hale hotelu, kde se mluvilo pouze rusky. Dámy měly dlouhé krásné kožichy a stejně dobře byli ošaceni jejich partneři; pomyslel jsem si „ruská smetánka". Po terase kolonády jsem došel ke kostelu sv. Máří Magdalény, naproti je podzemní vřídlo a mnoho pramenů minerálních teplých vod, kde všichni postávali s kalíšky a chutnali léčivou vodu. Převažovali Rusové a potkal jsem jen jednu skupinku mladších Japonců a také ochutnal z jednoho pramenu teplou vodu; říkal jsem si: „plzeňské je lepší". V tomto proskleném pavilonu bylo ale příjemně ve srovnání se zimou venku. Pokračoval jsem kolem divadla až 
k hotelu Pupp, kde nabízeli polední menu za 1490 Kč. Na parkovišti převládala auta s ruskou SPZ a také všude kolem nabídky na cestování po celém světě jenom v ruštině. Mnoho domů nabízejí k pronájmu nebo prodeji, ale opět jen v ruštině. Míjel jsem hotel Imperiál a stoupal nahoru kolem kostela sv. Lukáše a ruského konzulátu a překrásných paláců k pravoslavnému kostelu sv. Petra a Pavla. Probíhala zde bohoslužba a kostel byl opět plný Rusů a další přicházející vhazovali velké bankovky do kasičky u vchodu. Fotit jsem však nemohl, neboť v kostele bylo teplo a objektiv se orosil. K nádraží jsem sestoupil druhou stranou a ptal se proto na správnou cestu kolemjdoucích. Musím konstatovat, že za dopoledne jsem oslovil 9 lidí a z toho 7 bylo Rusů! Z rozhovoru s nimi jsem pochopil, že to nejsou jen turisté či lázeňští hosté, ale převážná část jich zde žije a asi i pracuje trvale. Vzpomínal jsem se na své spolucestující z vlaku při mé nedávné cestě vlakem do Moskvy, jak si pochvalovali pobyt v Karlových Varech a už tenkrát říkali: "éto russkij gorod" – měli pravdu.

Před obědem jsem město opustil překrásnou
novou vlakovou soupravou s klimatizací do Mariánských Lázní, kde bylo málo spolucestujících, ale opět většina mluvila rusky. Vzpomněl jsem na nedávno opravený ruský hotel „Praha" v Jičíně a přál si, aby se Jičín nestal časem také ruským . Cesta vlakem vedla nejprve podél řeky Ohře a potom členitou krajinou s mnoha tunely horskou oblastí Český les a za okny vlaku byla nádherná zimní idylka. Cestou jsem stačil poobědvat čerstvé grilované kuře a Plzeňské k tomu. V Mariánských Lázních jsem z odlehlého nádraží nestačil dojít až na kolonádu, abych si prohlédnul litinovou konstrukci českého lázeňství. Zde jsem často pobýval na rekreaci ROH v době totality. Následovala cesta do Plzně a okamžitý přestup do vlakové soupravy do Domažlic, kde jezdí stejné moderní vlaky jako na lince Pardubice – Hradec Králové. Kabina strojvedoucího mi připomínala pilotní kabinu letadla. V Domažlicích jsem na náměstí vstoupil starou bránou. Na náměstí jsou gotické a renesanční domy s podloubími a rokokovými štíty. Asi uprostřed náměstí je 56m vysoká nakloněná věž kruhového půdorysu, která
patří k farnímu kostelu. Naproti je radnice, dále augustiniánský klášter a na konci Chodská tvrz sloužící dnes jako muzeum. Až na druhém konci města je plavecký bazén a ubytovna, v které jsem měl zajištěný nocleh za 200 Kč. Starší, velmi příjemná paní mne přijala a dala k dispozici velký pokoj s malou kuchyňkou na chodbě; nemusel jsem použít svůj plynový vařič, který stále vozím sebou. Snídaně a večeře si připravuji vždy teplé, zatímco obědvám v přírodě, na horách nebo ve vlaku jídlo studené. Večer jsem ještě zašel do blízké pivnice a pohovořil se štamgasty.

20. 1. Domažlice – Klatovy (414) 40 km – Horažďovice 98 km – Nepomuk 123 km – Blatná 148 km – Strakonice 175 km; pěšky 15km.
Po 7. hodině jsem opustil ubytovnu, neboť na nádraží to byly skoro 3 km. Motorovým vlakem jsem zahájil cestu do Klatov, tj. opustil Český les a přijel na Šumavu. V Klatovech budu 3. února končit již 6. ročník zimního přechodu Šumavy spolu s 12ti přáteli na lyžích nebo sněžnicích. Nepříjemnou mám vzpomínku na toto město a cyklistický závod „Král Šumavy" dlouhý 165 km, kde jsem utrpěl těžký úraz na kole.
Obloha byla opět zatažená, teplota mínus 7°C. Celá trať železnice vede zvlněnou podhorskou krajinou v nadmořské výšce cca 450 m a stále se bylo na co dívat. Klatovy jsou vstupní bránou Šumavy. Z nádraží vede 12 km dlouhý Vycházkový klatovský okruh, ale já absolvoval pouze jeho polovinu. Na náměstí jsem si prohlédl barokní stavbu jezuitského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a Svatého
Ignáce. Pod kostelem jsou katakomby, což jsou krypty, které se staly pohřebištěm členů jezuitského řádu, kde spočívají mumifikovaná těla ze 17. století. Vstupné je 50 Kč a lze shlédnout na videu také interiér barokní lékárny „U Bílého jednorožce", která je nedaleko kostela stejně jako místní galerie. Vedle kostela se do výšky 81 m tyčí Černá věž, dominanta města. Nedaleko je arciděkanský kostel Narození Panny Marie a 60 m vysoká Bílá věž.
Z Klatov jsem pokračoval do Horažďovic, města ležícího na levém břehu zlatonosné řeky Otavy. Město je známé výrobou sportovních potřeb, zvláště hokejek. Nejprve jsem navštívil kostel Panny Marie a klášter Františkánů; známější je ale ranně gotický kostel sv. Petra a Pavla a druhá nejstarší dochovaná brána v Čechách. V centru je rozsáhlý areál zámku.

Dalším vláčkem jsem pokračoval na nádraží ČD a odtud 2.5 km pěšky podél silnice do Nepomuku. Nejprve jsem shlédl nejstarší kamennou stavbu, kterou je kostel sv. Jakuba, a poté na Přesanickém náměstíčku nejstarší nepomucké stavení ze 14. století kostel sv. Jana Nepomuckého a hezkou stavbu arcibiskupství. Stejnou cestou jsem pospíchal na vlak do Blatné, kam jsem přijel už za tmy. Protože jsem zde byl nedávno, 3. prosince 2012, a měl jen 40 minut času na přípoj do Strakonic, ani jsem nešel k zámku, který byl postaven jako vodní hrad, a čas využil ke konzultaci časového plánu na další den. Požádal jsem mladší paní pokladní o vlakové spojení ze Strakonic do Slavonic, ale jen osobními či spěšnými vlaky na základě IN karty senior. Pokladní mi říká: „to nemůžete mít, to je pouze pro lidí starší 70 roků a vám tolik není". Když jsem předložil průkazku, sama nevěřila svým očím a volala svou kolegyni: „pojď se podívat na pána, který tvrdí, že mu je 70". Docela jsem se bavil a moc mi to polichotilo. Vytiskla mi spojení a trochu déle jsme se bavili o cestování. Nakonec mi dala
svou mailovou adresu s prosbou o zaslání některého deníčku ze svých cest. Zbylý čas do odjezdu vlaku jsem věnoval četbě knihy o Joy Adamsonové, ochránkyni africké přírody, spisovatelce a malířce, kterou jsem si vzal na tuto cestu. Do Strakonic jsem přijel před 19. hodinou a ubytoval se v blízkém penzionu „U Vachtů", jen 5 minut od nádraží, kde jsem měl zajištěné ubytování od svých přátel ze Strakonic. Zde jsme s manželkou Jitkou bydleli loni 8. prosince, když jsme měli přednášku pro přátele z firmy Autospol Pavla Čadka o Indii a Bajkalu. Zde musím poděkovat Frantovi a Jardovi za pěkné ubytování, které bylo již zaplacené.

21. 1. Strakonice – Ražice 14 km – Tábor (455) 82 km – Horní Cerkev 151 km – Kostelec u Jihlavy 166 km – Slavonice 219 km; pěšky 12 km
Už v půl sedmé jsem opustil penzion a v 6.36 hodin jsem odjel ze Strakonic motorovým vláčkem do Ražic a přestoupil na vlak do Tábora, který byl docela obsazený, převážně studenty do škol. Z vlakového nádraží jsem šel parkem kolem památníku husitství na Žižkovo náměstí, kde jsem navštívil turistické informační centrum v budově radnice, poté děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, vedle je Husitské muzeum a skoro uprostřed náměstí pomník Jana Žižky. Dopoledne bylo mlhavé, teplota mírně pod bodem mrazu, na focení „nic – moc". Procházka pokračovala ke klášternímu kostelu Panny Marie a
k Bechyňské bráně vedle hradu. Poté jsem sestoupil do přírodního parku, odkud byl hezký pohled do údolí k řece Lužnici. Vrátil jsem se k malému kostelíku Sv. Filipa a Jakuba v upraveném parčíku. Při zpáteční cestě k nádraží jsem si koupil jídlo a pití na oběd, ale jedl jsem až na cestě do Kostelce u Jihlavy, neboť předchozí motorový vlak byl zcela plný. Cesta přes Telč do Slavonic se mi jevila tak malebná, že jsem měl chuť vystoupit a jít pěšky. Už kolem 15. hodiny jsem vystoupil ve Slavonicích, necelé 2 km od rakouských hranic. Zde jsem si vzpomněl na společný výlet s přítelem, právníkem Robertem Koblihem, kdy jsme ještě za totality chtěli přespat u rybníka před městečkem pod širákem a byli jsme pětkrát kontrováni a celou noc hlídáni pohraničníky. Dnes je to opravené malebné městečko s překrásnými renesančními měšťanskými domy s bohatě
zdobenými štíty a figurálními sgrafity, které lemuji dvě náměstí v centru města. Na náměstí je městská věž a dole Dačická brána. Skvělé ubytování jsem měl předem rezervované naproti autobusovému nádraží v rodinném penzionu u pana Karla Kunce, mail karelkunc@centrum.cz. Nádherný velký pokoj s koupelnou, jídelnou a velkou vybavenou kuchyní, v níž k dispozici skoro vše: koření, cukr, káva, čaje, mléko, džemy, stolní olej, vzorná čistota. Navíc příjemná paní domácí a vše za pouhých 300 Kč; doporučuji každému. Využil jsem tento luxus a v blízkém obchodě nakoupil maso, zeleninu, brambory a s radostí si připravil výbornou večeři. S lahví muškátového vína a posledního moučníku z domova jsem u TV brzy usnul.

Nedaleko odtud jsou keramické dílny v obci Maříž, zřícenina hradu Landštejna a poutní kostel Montserrat – 4 km odtud.
22. 1. Slavonice – Havlíčkův Brod 95 km – Brno 218 km – Kunovice 323 km – Bylnice 380 km – Horní Lideč (465) 395 km, pěšky 6 km.
V klidu jsem posnídal, poslechl zprávy a v půl sedmé opustil překrásný penzion, kde jsem se cítil jako doma. Motorovým vlakem jsem se začal vracet přes Kostelec u Jihlavy do Havlíčkova brodu a odtud do Brna. Po ránu nejdříve čtu pokaždé MFDnes nebo knížku, ale často se dávám do hovoru s cestujícími, kterých však nebývá mnoho; převažují studenti nebo ženy, během dne důchodci jako já. Obloha byla opět zatažená a krajina kolem zasněžené a ojíněné stromy
a keře, teplota mínus 5°C; ve vlaku však pokaždé příjemné teplo, někdy až moc. V Brně jsem krátkou zastávku využil k procházce ke kostelu sv. Petra a Pavla s dvojicí věží na Petrově a na Zelné náměstí, kde je překrásná kašna; odtud je zajímavý pohled na hotel Špalíček, divadlo Husa na provázku a Moravské zemské muzeum. Stihl jsem ještě koupit dobroty k obědu do vlaku. Vlak do Kunovic byl poloprázdný, spíše přetopený a maximálně mi vyhovoval; jako pokaždé si zouvám boty a používám pohodlné přezůvky. Při obědě jsem se nenechal rušit ani průvodčím kontrolujícím jízdenky; řekl jsem, že jedu na konečnou a jízdenku ukážu, až dojím, což respektoval. Při projíždění Bučovicemi jsem zavzpomínal na pana Knopa, u kterého jsem bydlel letos 2. ledna a na přivítanou vypil pět panáků slivovice; od té doby jsme kamarádi a píšeme si. Na Hané sníh nebyl skoro žádný a teplota kolem nuly. Při projíždění Bzencem jsem zase zavzpomínal na svou oblíbenou Bzeneckou lipku, která se pila za totality pouze na Pražském hradě a ve vinárně „U zelené žáby" nedaleko Staroměstské radnice, kde i já ji
rád ochutnával. Čím více jsem se blížil k Bylnici poblíž slovenských hranic a Vlárskému průsmyku, tím více bylo sněhu na členitých pláních po trase vlaku. Skoro za tmy jsem vystoupil v Horní Lidči a chtěl shlédnout alespoň moderní kostel sv. Václava, vedle kterého je budova Betlému. Nakonec jsem vyhledal sportovní areál, kde jsem měl rezervováno ubytování. K dispozici jsem měl třílůžkový pokoj s moderním sociálním zařízením a kuchyňkou za 250 Kč. Po večeři jsem navštívil v přízemí klubovnu s pivnicí, kde jsem pohovořil s místními horaly a spokojeně šel spát.

23. 1. Horní Lideč – Valašské Meziříčí (294) 27 km – Frenštát pod Radhoštěm 52 km – Frýdek – Místek 77 km – Český Těšín 104 km – Bohumín – 135 km – Ostrava Svinov 148 km – Opava, východ 176 km – Krnov 205 km - Jeseník 265 km – Branná 298 km; pěšky 10 km.
V 7 hodin jsem nastoupil do vlaku do Vsetína a dále do Valašského Meziříčí ležícího na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy, kde jsem měl skoro 2 hodiny na jeho prohlídku. Nejprve to byl zámek Kinských, upravený zámecký park
i v zimě, včetně v něm lyžařské stopy pro běžkaře, a překrásný dřevěný amfiteátr. Trasa do města je lemována mnoha sochami. Na náměstí je barokní sloup a socha sv. Floriána. Nedaleko je gotický farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a o pár metrů dále velký zámecký komplex Žerotínů včetně zámeckého penzionu. Zde bych se rád ubytoval příště, až půjdu naučnou stezku T. G. Masaryka, která vede přímo z náměstí . Překrásnou krajinou s námrazou na stromech pod Radhoštěm jsem
pokračoval vlakem do Frýdku Místku. Souprava byla složena z lokomotivy a dvou rychlíkových vagonů, ale 13 minut ve vlaku jsme jeli pouze já, průvodčí a strojvedoucí. Zde jsem přestoupil na vlak do Českého Těšína nepříliš půvabnou krajinou přes Karvinou do Bohumína. Slunce se po dlouhé době pokoušelo prodrat mezi mraky, ale dlouho to nevydrželo. Jen pár minut trvala cesta do Ostravy – Svinova a z okna vagonu byla patrná důlní činnost podobně jako v severních Čechách na Mostecku. Ihned následoval přestup do vlaku na Opavu, kde jsem si prohlédl kostel Sv. Jana Křtitele a kostel Minoritů, kde právě vyprovázeli nebožtíka za doprovodu ryčné muziky. Necelou půlhodinu trvala cesta motorovým
vláčkem do Krnova, města známého hlavně výrobou varhan. Stačil jsem dojít pouze k továrně společnosti Rieger – Kloss, což je největší světový výrobce píšťalových varhan na světě. Pospíchal jsem na spěšný vlak do Jeseníku, který jede nejprve do polských Glucholazů a zde se přesune lokomotiva na opačnou stranu a vrací se zpět do Čech, do Jeseníku. Už za tmy jsem se dobře bavil s lyžařem z Olomouce, který si chválil sněhové podmínky díky tomu, že je zataženo, slunce nesvítí a kvalita sněhu je tak stále dobrá. Vystoupil jsem v Branné a nejprve šel pozdravit majitelku penzionu Vlaďku, kde jsem bydlel 18. prosince loni. Předem jsem věděl, že má obsazeno, a tak jsem měl rezervován pokoj v blízkém penzionu „Na kovárně". Vlaďce se však uvolnil před chvilkou jeden pokoj, neboť klienti museli odjet na zítřejší pohřeb. Odešel jsem na objednaný penzion za 320 Kč za noc, ale majitelka nebyla přítomna a vrchní v restauraci nebyl příliš vstřícný a pokoj prý ještě není připraven; navíc chyběla TV a neměli ani budíka, abych včas přišel druhý den k vlaku. Zavolal jsem majitelce, že ubytování odmítám a vrátil jsem se k Vlaďce, která mne chtěla ubytovat zdarma. Toto jsem nepřijal, zaplatil jí 200 Kč a využil překrásný pokojík s TV a koupelnou. Po večeři jsem s Vlaďkou strávil příjemný večer a společníkem nám bylo ještě čtyřměsíční štěně bullmastiffka Camilla.

24. 1. Branná – Šumperk 68 km – Zábřeh na Moravě 81 km – Česká Třebová 121 km – Pardubice 181 km - Hradec Králové 203 km - Jičín 255 km; pěšky 9 km.
Poslední den cesty jsem začal už odjezdem v 6.17 hodin vlakem do Šumperku. Během cesty mi průvodčí vytiskla rychlejší spojení do Jičína s tím, že v úseku Zábřeh na Moravě – Česká Třebová pojedu rychlíkem za příplatek 31 Kč, ale budu doma o 3 hodiny dříve. Těšil jsem se domů, do sauny i na přátele v restauraci U Báry, kde jsem měl setkání s Mirkem. Po novém roce jsme vyměnili zakouřenou pivnici U Šuků za nekuřáckou restauraci U Báry, kde navíc čepují nejlepší Plzeň v Jičíně. Volný čas v České Třebové, kde jako malá bydlela Jitka, jsem věnoval prohlídce jak rotundy Sv. Kateřiny, před kterou je bývalá restaurace a na ní nápis: „Dobré pivo, děvče hezké, jsou to dary, země české", tak Starého náměstí s radnicí a vedle stojícího kostela sv. Jakuba Většího.
Ani poslední den se počasí mnoho nezměnilo a bylo zataženo s teplotou mínus 3°C. Osobním vlakem jsem pokračoval do Pardubic, spěšným do Hradce Králové a v 13.24 už jsem vystoupil doma, v Jičíně.

Trochu statistiky nakonec:
Den vlakem km pěšky km počet použitých vlaků
Pátek 403 7 7
Sobota 188 15 3
Neděle 175 19 5
Pondělí 219 12 5
Úterý 395 6 5
Středa 298 10 10
Čtvrtek 255 9 6
Celkem 1933 78 41

Na závěr ještě pár slov.
Mé přání cestovat je skutečným zrcadlem mé duše a zatím se mi postupně daří plnit její přání jak doma, tak i v zahraničí. Zvláště putování přírodou, po horách, kde čerpám inspiraci a energii; nádhernou, občas i drsnou krajinou, to mne pokaždé posílí a vracím se domů spokojený. Tento výlet byl trochu jiný, ale spokojený jsem přijel stejně. Nelituji prostředků na poznávání světa, neboť zážitky z cestování mne posunují dopředu a rozšiřují rozhled. Zatím ještě přiměřená kondice mi dodává psychickou sílu a tím prodlužuje život. I když vím, že se jednoho dne nemusím probudit.
Jen ti, co neznají skutečnou hodnotu času, říkají: čas jsou peníze. Snažte se užívat času, který tak překotně míjí.
I když už nejsem mladý, život je stále ještě přede mnou.
Motto:
Člověk musí hodně cestovat,
aby poznal všechnu tu krásu,
kterou může mít doma".
Goethe
V Jičíně 26.1. 2013. I v a n

PS:
Pokaždé dostávám maily reagující na zaslaný deníček, ale tentokráte přišly tři od lidí z Moravy, kterým jsem deníček neposlal. Kdo se o to postaral?
Přikládám jeden z nich:

Zdravím Vás a přeji hezký den,
dostala jsem od kamaráda vodáka z našeho vítkovského vodáckého klubu, kterého jsem členka spolu s manželem už 25 let " vaše krásné povídání o našem kraji , spolu s fotečkami. Jsem ráda, že něco tak pěkného vytvořil můj " krajan " z Jičína. V Jičíně jsem se narodila, žila 20 let a poté se provdala a odstěhovala do Vítkova , kde žiji s rodinou už 40 let. My tam u nás v Jičíně máme také krásné okolí, český ráj má své kouzlo, ale už jsem si zvykla tady a taky se mi tu líbí. To je tak, kde jsou dobří lidé a opravdoví přátelé, kteří by za Vás i dýchali , kdyby bylo třeba , tak tam se cítíte skvěle a je vám tam dobře.
Já měla vždy pocit , že to tu kolem a kolem našeho malého městečka Vítkova znám d o k o n a l e , protože to brázdíme s kamarády nejen na kole, na běžkách , ale pravidelně několikrát do roka sjíždíme Moravici, pro nás jednu z nejkrásnějších řek ( byť jsme toho projeli již moc , jak u nás, tak i v zahraničí). Ve Vašem podání jsem však objevila ještě další krásy, další nádherná místa, která jsem neznala, a která musíme co nejdříve prozkoumat, navštívit , objevit. ............
Ještě jednou díky, moc se Vám to povedlo , líbí se mi zejména i proložení textu krásnými verši..................
no prostě s k v ě l é !!!!!!!!!!!!!!!!!!
Zdraví Vás Magda Štočková
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2013