Jde o 30 km dlouhý hřeben po Česko – slovenské hranici v rozmezí 800 – 1071 m nadmořské výšky. Ve třetině své délky poskytuje výhledy zejména na Moravskoslezské Beskydy s nejvyšší Lysou horou 1323 m n. m.

Již podeváté se vydala parta nejen jičínských nadšenců na čtyřdenní zimní toulky přírodou do hor. Má to své zvláštní kouzlo, kráčet na sněžnicích hlubokým sněhem v neupraveném terénu, kde nejsou jakékoliv náznaky stop. Krajina je oděna ve slavnostní háv, občas sněhové vločky ve vlasech, křupání sněhové krusty, zmrzlý nos a sníh na obočí, ale také horký čaj nebo grog. Ladné křivky hlavního hřebene Javorníků jsou krásné, terén je přívětivý a přináší překrásné zážitky.

Nocleh zajištěn
Ubytování jsme měli zajištěné na horských chatách skoro pokaždé poblíž hřebene hor a poskytovalo nám příjemný komfort s přichystanou večeří a noclehem v teple. Výborná byla parta přátel, kde si nikdo na nic nestěžoval, a mezi všemi vládla neuvěřitelná pohoda; co víc jsme si mohli přát.

Mario Merlino:
Přátelství je jako víno;
dělá dobře, ale není třeba ho užívat nadmíru,
mimoto se postupem času zhodnocuje.

Ve čtvrtek 12. února ráno v 6.33 hodin jsme odjeli vlakem z Jičína přes Hradec Králové do Pardubic, kde se naše dámy, málokdy cestující vlakem, posadily do 1. třídy. V Pardubicích jsme vyčkali expres „Landek" z Prahy do Žiliny. Pohodlná a příjemná byla cesta klimatizovaným vlakem do Čadce, kde jsme hodinu po poledni přestoupili na autobus, který nás dovezl do blízké obce Turzovka.

Turzovka (465) – Dlhá nad Kysucou (520) 3 km – Semeteš (685) 9 km
Zde začalo společné putování jedenácti přátel hor (Martin D., Miloš, Eva, Luboš, Jirka, Martin A., Marcela, Monika, Zlatka, Štěpánka a Ivan) kolem římskokatolického kostela Zjevení Matky Boží výstupem po silnici do sedla Semeteš. Ubytovali jsme se v předem zajištěné horské chatě „U Cipára" na slovenské straně pohoří Javorníků. Jediný Miloš měl ještě chuť si v podvečer vyzkoušet čerstvě upravené běžecké stopy. Bylo zataženo a teplota asi 6°C, tzn. mokrý sníh. Ostatní odpočívali po cestě, popíjeli čaj a kávu, nebo se odměňovali pivem Zlatý Bažant, který brzy po večeři už chyběl, a tak došlo na svérázné pivo Urpín. Připravenou večeři, což byl segedínský guláš a knedlíky, ohřála naše děvčata.

13. února, pátek, Semeteš – Velké Rovné 7 km – Melocik (800) 8 km – Čerenka (948) 11 km – sedlo pod Hričovcom (960) 17 km – Butorky (982) 19.5 km – Kasárna (950) 20 km

Po snídani jsme v 8.15 hodin všichni opustili chatu a začali stoupat vstříc sněhovému dobrodružství; naše sněhová anabáze opravdu začala. Tiché beskydské svítání narušoval jen sníh vrzající pod nohama a teplota byla mínus 6°C. Slunce brzy osvětlovalo nádherné pohoří kolem nás. Před námi byly nekonečné kilometry nedotčené bílé nádhery; vše panensky čisté.
Při zesilujícím svitu slunce ze stromů začala opadávat námraza. Hlavní hřeben je strojově upravován každý víkend, což nám usnadnilo cestu. Terén je tak možný zvládnout i na běžkách, což bohatě využili Miloš a Eva. Do osady Velké Rovné jsme klesali k pěknému kostelíku a po zasněžené silnici přišli v 10 hodin do restaurace Melocik. Zde u hořících krbových kamen jsme se setkali na chutné svačince. Dále do sedla pod Hričovcem jsme v některých úsecích opustili upravenou cestu pro lyžaře a trochu se bořili, neboť jsme šli zatím všichni bez sněžnic. Na Kasárna k našemu předem zajištěnému hotelu Fran jsme přišli už před 15. hodinou, a tak někteří se vydali do terénu vyzkoušet sněžnice, které budeme používat další dny.

Před večeří jsme využili hotelový bazén s chladnější vodou asi 19°C a ohřáli se v sauně, což bylo v ceně ubytování s polopenzí 20 € za osobu. Dobrá byla večeře, stejně jako pivo a moravské víno Tramín ze sklepů pana Michlovského. Příjemná a přátelská nálada vládla mezi všemi celý večer a pozorný a vtipný byl i obsluhující číšník s přezdívkou „Šedý vlk".

14. února, sobota, Velký Javorník (1071) – Stratenec (1055) rozhledna – Malý Javorník (1019) – Portáš – horská chata Javorka (900) 15 km

Po bohaté ranní snídani formou švédského stolu jsme venku nasadili sněžnice a začali stoupat po zmrzlém sněhu na sjezdovce na hřebenovku, kde pokračovala červená turistická cesta směrem na známé chaty Portáš a Kohútka. Trochu delší bylo rozloučení se sympatickým „Šedým vlkem", s kterým se rád opět setkám začátkem září při týdenním pobytu ve Velkých Karlovicích, kam připravuje zájezd pro jičínské seniory má žena Jitka. Teplota byla málo pod bodem mrazu, téměř bezvětří.

Ivan Pírko s přáteli na zimním putování.

Všude kolem nás půl metru sněhu a tak stoupáme na sněžnicích, což je staletími prověřený dopravní prostředek zasněženou krajinou. Jsou výbornou alternativou tréninku síly a vytrvalosti v zimním období, kdy všude kolem je zmrzlý sníh. Díky rozložení hmotnosti do větší plochy se méně zaboří do sněhu, a my se s nimi můžeme dostat do míst, kam lidská noha přes zimu nevstoupí. Za domov sněžnic je považována severní Kanada a také Skandinávie, země sněhu a ledu zaslíbené.

Výhoda sněžnic
Pochod na sněžnicích jsme si maximálně vychutnávali zvláště po trase, kde nejsou žádné lyžařské stopy. Vystoupali jsme na vrchol Velký Javorník, odkud byl překrásný výhled do krajiny. V protisměru po pohodlnější upravené lyžařské cestě k nám vystoupili přátelé Eva a Miloš. Společně jsme se fotili a kochali zimní krajinou s výhledy jak na Moravskoslezské Beskydy, tak později na hřeben vzdálené Malé Fatry. Na hlavním hřebeni před námi byly postupně zleva Radhošť, Pustevny, Tanečnice, Kněhyně, Smrk a Lysá hora. Moc se nám líbilo toulání horskou všehochutí; více jak tisícový vrchol, horské zasněžené louky, výhledy, i putování zalesněnou částí hor s namrzlým sněhem na stromech, ale také cesta údolím. 

Sluníčko prosvítající mezi stromy dokázalo čarovat; krása střídala nádheru. Na sněžnicích jsme se pohybovali pomaleji než na běžkách, ale celkový požitek byl hodně intenzivní a cestu jsme si opravdu vychutnávali.

Přátelé na běžkách se k nám často vraceli a potkali jsme se i s Tomášem a Mirkou z Valašského Meziříčí, kteří na lyžích jeli proti nám ze svého nedalekého „bivaku", který už mnozí známe z předchozího pobytu u nich.

Zastávka u lanovky
První společná zastávka byla u horní stanice lanovky nad Makovem; další na Stratenci, kde je dřevěná rozhledna, a poslední v přístřešku u Malého Javorníku. Na oběd jsme přišli na horskou chatu Javorka, kde jsme měli zajištěné ubytování s polopenzí, ale personál chaty nebyl zdaleka tak vstřícný jako předchozí den.

Po obědě se někteří ještě vydali na procházku na sněžnicích, jiní na běžkách, a někteří si jen užívali útulnou horskou chatičku Spartak vedle horského hotelu Portáš, kde se odměňovali místními dobrotami.

Po večeři na chatě Javorka jsme se přemístili na příjemnou velkou chatu Kohútka, kde jsme strávili příjemný večer při dobrém vinném moku a dobře jsme se bavili. Romantický byl návrat na naši chatu pod jasnou oblohou plné hvězd.

15. února, neděle, chata Javorka (900) – Krkostěna 5.5 km – Huslenky (390) 13 km – Huslenky, zastávka ČD 14 km

Po dobré a vydatné snídani jsme už v 8.15 hodin pokračovali na sněžnicích po Javornickém hřebenu po červené turistické značce, stále po slovensko české hranici až na Krkostěnu. Pro běžkaře skoro nesjízdnou cestu se sněhovými jazyky a malými závějemi jsme na sněžnicích překonávali docela snadno.

Přátelé se setkávají,
aby se poznávali;
každý je otevřenou knihou.
Jsou šťastni, když se vidí,
protože si říkají všechno,
jací jsou a jak žijí.

Na rozcestí jsme odbočili na modrou turistickou značku vedoucí do údolí do vesnice Huslenky. Obtížnější to bylo pro naše partnery bez sněžnic tam, kde byla větší vrstva čerstvého neprošlapaného sněhu.

Občas jsme se brodili panenským sněhem, kde jediná stopa byla ta naše, jejíž celistvost občas přerušily jen stopy zvěře. Ve vsi Huslenky už teplota vystoupila na 7°C a slunce příjemně hřálo.

Levný oběd
Necelou hodinu do odjezdu vláčku jsme využili k obědu v místní restauraci, kde v tu dobu bylo mnoho hostů. Najedli jsme se dobře, rychle a velmi levně. Zbývalo už jen pár desítek metrů na železniční zastávku Huslenky, kde jsme na poslední chvíli stihli vláček do nedalekého Vsetína, spíš jsme o minutu opozdili jeho odjezd. Průvodčí nás se smíchem upozornil, že nejsou vlakem na objednávku, ale musí jezdit podle grafikonu ČD.

Odtud už pohodlným expresem Zvolen – Praha jsme pokračovali do Pardubic, kde jsme přestoupili do spěšného vlaku do Hradce Králové. Více jak hodinu času při přestupu jsme využili k večeři v nedaleké restauraci od vlakového nádraží. V půl osmé večer jsme přijeli spokojeni do našeho krásného Jičína.

Co na závěr?
Za překrásného zimního počasí jsme se kochali pěknou přírodou a mohli jít v hlubokém sněhu do míst, kam bychom se jinak nepodívali. Hřeben Javorníků v Beskydech podél hranice Česka a Slovenska nás nezklamal. Těšíme se na jubilejní 10. ročník, 11. – 14. února 2016 v Lužických a Jizerských horách.

Výlet na sněžnicích byl pro mne také skvělá zimní příprava na kolo, kdy pojedu s přáteli cyklisty v dubnu do Toskánska, abych se připravil na cestu kolem celé Itálie na kole v květnu a začátkem června, což má být 3950 km za 35 dní.   Ivan Pírko