Petr Torák: Romové potřebují mít mezi sebou pozitivní vzory

Před rokem obdržel za práci s romskou komunitou v anglickém Peterboroughu Řád Britského impéria dnes pětatřicetiletý Čech a zároveň Rom Petr Torák, který slouží u britské policie. Řád přebíral od ministerského náměstka pro policejní práci, trestnou činnost a trestní soudnictví a oběti Mika Penninga za účasti celé své rodiny - manželky, dětí i rodičů v Londýně. Právě svému otci je oceněný policista Petr Torák nejen za své vyznamenání nejvíce vděčný.

"Nebýt mého táty, nikdy bych nebyl tam, kde jsem," říká. Do Anglie odešli z Liberce Torákovi v roce 1999. Petrovi bylo osmnáct let a byl čerstvým maturantem na liberecké soukromé právní akademii. K opuštění České republiky se rozhodli na základě stupňujících se rasistických útoků na jejich rodinu. Otec Petra Stanislav Torák byl aktivní v kauze stavění zdi podél Matiční ulice v Ústí nad Labem, která měla oddělovat domy Romů od ostatních obyvatel města. Skinheadi napadali členy jejich rodiny a lidé útokům jen přihlíželi. Šestičlenná rodina Torákových si jednoho dne sbalila věci, koupila si letenky do Londýna a odletěli z Čech za lepším a důstojnějším životem. Největším současným přáním Petra Toráka je být pozitivní inspirací pro mladé Romy.

Petře, jaké bylo pro tebe odejít z domova do neznáma?

S tátou bylo všechno snazší. Důvěřovali jsme mu, vždycky mu na rodině hodně záleželo. Přál si pro nás děti klidnější život a hlavně možnost se vzdělávat. Čekal, až odmaturuji, a letěli jsme vstříc novému životu. Na letišti v Londýně jsme rovnou požádali o azyl a získali ubytování pro migranty. Po vystřídání několika ubytoven jsme dostali dům v Southend-on-Sea.

I když jsem se ve škole v Česku učil anglicky, nedorozuměl jsem se. Začal jsem se ale jazyk učit, dokonce jsem mohl pomáhat s administrativou v advokátní kanceláři, která měla na starosti imigranty, a po třech měsících jsem už byl schopen překládat pro Čechy a Slováky, kteří přijížděli do Británie jako my. Po půl roce jsme se přestěhovali do Peterbourghu, kde žije mnoho přistěhovalců z východní Evropy, ale také z Pákistánu, a kde bylo více možností sehnat práci. Tam bydlíme dodnes.

Jakou práci sis našel?

Nejdřív jsem pracoval manuálně a bral jsem všechny příležitosti k vydělání peněz. Pracoval jsem jako dělník v továrně, zemědělec na poli, dva roky jsem žil v Brazílii a až v roce 2006 jsem nastoupil k policii. Prošel jsem různými odbory. Začínal jsem jako komunitní policista, kdy jsem v komunitách trávil více jak osmdesát procent času, pak jsem nějakou dobu dělal pochůzkáře a zabýval se běžnými incidenty v ulicích, jezdil jsem i na kole, pak jsem se vrátil ke komunitní práci, za což jsem byl vyznamenán.

Loni jsem se zabýval hlavně obchodováním s lidmi za účelem nucených prací, kdy do Británie přiváželi různí překupníci bezdomovce z Čech, kterým pak brali celé výplaty. V současné době také řeším obchodování s lidmi, tentokrát ale za účelem prostituce.

Po dvou letech práce u policie jsem se přihlásil na šestileté dálkové studium na britské vysoké škole Open University, obor kriminologie a psychologie. Školu jsem dokončil v roce 2015. Naučil jsem se také další jazyky pro práci s přistěhovalci, umím kromě češtiny, angličtiny a slovenštiny také polsky nebo portugalsky. V Peterbourghu se mluví až 120 jazyky.

Za co přesně jsi tedy dostal vyznamenání?

Na vyznamenání mě navrhli kolegové v práci. Chtěli ocenit můj přínos zejména v práci s romskou komunitou. Pomáhám lidem i ve svém volném čase a moje telefonní číslo je dostupné kdykoli. Moc si zájmu kolegů o moji práci cením. Táta nás doma romsky neučil, chtěl, abychom byli ve škole úspěšní.

Já si ale moc přeju, aby se Romové za svoji historii, kulturu, tradici nestyděli, aby nezapírali svůj původ. Byla by ohromná škoda, kdyby romská historie zanikla. Mezi Romy je spousta nadaných a angažovaných lidí, jen se o nich málo ví a píše. Myslím, že je důležité dávat mladým Romům pozitivní vzory v naší komunitě. Není třeba se stydět. Jen se mnou u policie pracují další dva Romové.

V Česku jsi svůj původ prožíval ale jinak?

To ano. Zažil jsem mnoho posměchu od ostatních spolužáků za to, že jsem cigán. Děti za svoje chování ale nemohly, přinášely si rasistické urážky od rodičů, kteří doma o Romech mluvili jen negativně. A podobné to bylo i s vyučujícími. Když se něco ztratilo, hned se učitelka ptala mě, jestli jsem to nesebral. Pro tátu bylo hodně těžké najít po pádu komunismu práci. Jakmile někam přišel a uviděli, že je Rom, tak už radši nikoho nepotřebovali. Byl to život v neustálém ponižování, šikanování a utlačování, proto jsme odešli, i když nám Česko chybí a rádi bychom se do něj jednou vrátili.

Zatím jsme užitečnější ve Velké Británii, odkud mohu ovlivňovat i situaci v České republice. Díky řádu a díky dalším projektům se hlásí každý týden mnoho mladých lidí - Romů, kteří se chtějí také stát policisty. Je smutné, že média přijedou točit o mně do Anglie, hledají pozitivní vzory v zahraničí, přitom v Česku je také mnoho Romů, kteří studují střední i vysoké školy. Jen se o nich prostě neví. Jakmile se dostanou na nějakou pozici, tak nepropagují, že jsou Romové. Až se tohle změní, tak věřím, že i u nás bude méně rasismu.

Co ti například v Británii chybí?

Já myslím, že v každé zemi je něco negativního a něco pozitivního. V Česku jsme měli rasistické a existenční problémy, ale zase jsme rádi chodili do lesa na houby, měli jsme lepší počasí, chutnější jídlo a také víc možností vyžití pro děti. Naše děti moc rády jezdí do Čech. Ale každý rok, kdy tam přijedeme, musíme řešit problémy vztahů lidí k nám. V Británii nemusíme řešit urážky a napadání, to je pro nás zatím stále víc než ta ostatní pozitiva života v Čechách. Život v Anglii je mnohem jednodušší než u nás.

Kolik máš dětí?

Mám syna Davídka, je mu sedm let, a dceru Natálku, té je šest let. Oba už chodí do školy, protože v Británii se chodí od čtyř let. Svatbu jsem měl v roce 2004, moje žena je Češka.

Věříš v Boha?

Všichni Romové jsou pobožní. Já také věřím ve vyšší inteligenci, ale do kostela nechodím.

Jak se daří tvému tátovi?

Táta je už v důchodu, přestal vidět. Mamka se o něj stará, oba bydlí nedaleko nás. Rodiče jsou na mě hrdí. Já jsem ale zase hrdý na ně. Za všechny svoje úspěchy vděčím tátovi. Nebýt jeho, tak bych nebyl tam, kde jsem. Táta pro nás všechno obětoval. Mám svoje rodiče moc rád.

Kdy se chystáš do Čech?

Letos v létě. Jedeme tam s rodinou na dovolenou. Rád bych přijal také tvé pozvání a před odjezdem na dovolenou bych promluvil k odsouzeným ve věznici Valdice. Chtěl bych je motivovat pro lepší život.

To budu moc rád. Děkuji za rozhovor.       Pavel Zvolánek