Aby bylo lépe, vymysleli pracovníci projekt. Požádali gymnázium (paní profesorku Gottliebovou) a ZUŠ (paní učitelku Pavelcovou) o spolupráci.

Studenti měli za úkol obrazově ztvárnit příběhy, které vychází z lékařské praxe. To vše formou dnes módního komiksu. Studentské práce pak byly vystaveny v Jičínském biografu, v Židovské škole a v Knihovně Václava Čtvrtka. Smyslem bylo vtáhnout návštěvníky do problému.

Na setkání s pracovníky PDZ, které pak následovalo, přišlo asi třicet lidí. Diskuse byla pestrá.

Očekávání, tedy podnícení zájmu o práci organizace splnila. Nicméně problém by si zasloužil zájem ještě větší. A to je další úkol pro pořadatele. K němu patří i probudit zájem o věc u mladších ročníků populace.

„Když někdo tvoří, přenáší textový příběh do obrazu, pojí se s tím nějaká pozitivní zkušenost."

Kde hledat pomoc?
Napomůže to odstranění předsudků, které stále vůči duševnímu onemocnění mají. Bohužel, nepříliš dobře působí tu média. Ta, jak bývá v mnoha dalších ohledech, ráda uveřejní nějaké drastické případy, viz například incident ve Žďáru nad Sázavou.

Některé články vedly k tomu, že duševně nemocný je pro ostatní nejen „blázen", ale také potenciální vrah. Blázen je nejen divný, ale i nebezpečný. Veřejnost pak získává zkreslený dojem o onemocnění, ale i o práci lidí, kteří se o nemocné starají. Většinou ale si nemocní lidé se svými problémy nevědí rady, a tak se uzavírají do sebe. To může vést k úplné izolaci od okolního světa či k sebe-trestání za své černé myšlenky a svou jinakost – formou sebepoškozování, sebevraždy.

Co tedy může udělat pro věc občan, eventuální potenciální pacient? Získat o duševních nemocech hlubší názor. Pracovníci PDZ (2. patro budovy KB, vchod zezadu) rádi poradí. Například je čtyři dny v týdnu otevřený klub PDZ, kde můžou při zajímavých činnostech trávit nemocní volný čas.   Bohumír Procházka