Další z bratrů Josef převzal v roce 1927 hospodářství čp. 55 a za manželku si vzal Annu rozenou Dobešovou ze Šárovcovy Lhoty. Stal se jedním z největších sedláků v obci, ale především vzorným a úspěšným hospodářem. Od roku 1923 až do roku 1939 byl starostou obce.

Bohumil Klepl, původním povoláním zahradník, byl na bojiště I. světové války povolán již 26. července 1914, neboť věkem 25 let splňoval podmínky domobraneckých odvedenců.

V prvních dvou dnech částečné mobilizace nastoupil do Jičína k 74. pěšímu polnímu pluku, odkud byli všichni během dvou dnů transportováni vlaky do Hradce Králové a Jaroměře – Josefova do místních kasáren. Tam byli podrobeni zdravotní lékařské prohlídce a následně odvodu, případně prodělali krátký výcvik a co nejrychleji se svým oddílem odjížděli na jižní srbskou nebo východní ruskou frontu.

Vstup do legií

Bohumil Klepl měl štěstí, neboť útrapy bojů v rakouské armádě přežil bez úhony a společně s dalšími vojáky přeběhl na druhou stranu fronty. Delší dobu, než se mohl přihlásit do čs. legií, byl jako zajatec. Pracoval na statcích sedláků jen za skromnou stravu.

Do legií vstoupil 20. prosince 1917, po památné bitvě u Zborova, kdy došlo k rozkladu ruské fronty a v porevolučním chaosu se česká armáda musela stahovat dále na východ. V Borispolu a v místech okolo Kyjeva se začala tvořit druhá divize. Pakt mezi Ukrajinci, Němci a Rakušany rozhodl o dalším rychlejším postupu směrem na Ural a plánovanému přesunu do Francie.

Začátkem roku 1918 začal velký a rychlý ústup, neboť v krátkém čase dorazily na kyjevské nádraží první vlaky s Němci. Nebývalým tempem přešlo naše vojsko do městečka Ična, kde byl celý pluk naložen do vlaku a převezen dále na východ. Byl to poslední vlak, který mohl být použit, což této jednotce bezesporu zachránilo životy. V té době probíhaly těžké boje u Bachmače. Němci byli zahnáni a nádraží bylo zajištěno pro další pohyb vojsk. Během cesty došlo k dalším bojovým střetům na povolžské frontě, Simbirsku, Bugulmě a jinde.

V červenci 1918 byl v Samaře vytvořen 10. střelecký pluk „Jana Sladkého Koziny" do kterého byl Bohumil Klepl zařazen k 8. rotě. Velitelem tohoto pluku se v červnu 1919 stal Mikuláš Číla, rodák z Nové Paky. Veliteli pluku postoupil rozkaz chránit železnici v oblastech Ačinsk, Kursk a Krasnojarsk. Pluk se rovněž podílel na řízení dopravy našich vlaků a za stálých bojů zde setrval až do ujednání příměří s místní sovětskou vládou. Po tomto aktu se pluk bezpečněji přemístil do Irkutska, významného města na Sibiři.

V Irkutsku dostal velitel rozkazem odevzdat místní vládě zlatý ruský poklad pozůstávající ze 4 tisíc beden se zlatými mincemi, asi 3 tisíce beden tzv. „samorodek". Byla to náročná úloha vyžadující značné obezřetnosti a jistoty. Zlato bylo uloženo ve 48 vagonech a stálo na nádraží, vše bylo přepočítáno, podepsáno a předáno i s dokumenty. Při střežení vlaku odpovědně plnil úkoly i náš rodák z Mlázovic Bohumil Klepl.

Cesta domů

Dne 1. března 1920 byl ukončen odjezd všech legionářských vlaků z Irkutska. Při evakuaci československých legií z Ruska bylo vypraveno 40 lodních transportů, které přesunuly celkem 67 730 osob, z toho 56 459 vojáků a 11 271 civilistů. Lodě s evakuovanými vyplouvaly z Vladivostoku třemi trasami: kolem Asie, přes Suezský průplav do Terstu přes Tichý oceán, Panamský průplav, Atlantický oceán do Terstu nebo Hamburku přes Tichý oceán, Kanadu, Atlantický oceán do Hamburku. První transport italskou lodí Roma byl vypraven 15. ledna 1919 s raněnými, poslední pak 2. září 1920 s části jednotek 3. střelecké divize. Kromě 4112 legionářů padlých v Rusku zemřelo několik dalších na následky onemocnění v průběhu lodního transportu. Podmínky na lodích nebyly pro mužstvo nijak komfortní, strava jednotvárná a do toho nesnesitelné tropické počasí.

Bohumil Klepl se vrátil do vlasti 12. února 1920, 14. transportem na lodi Edellin. Byl s velkou radostí přivítán svými sourozenci a přáteli z obce. Návrat domů po tolika letech byl skutečně velkou událostí.

S chutí se pustil do výstavby nového obydlí, a jak napsal do své kroniky František Horák – tuto dřevěnou roubenku čp. 173 postavil Klepl, ruský legionář, podle vzoru z Ruska přijatého: za manželku si vzal Františku rozenou Borčickou z Konecchlumí a postupně začal budovat svoje zázemí v Mlázovicích. Využíval zkušenosti, které nasbíral pro civilní život ve východních končinách Sibiře.

Jeho činnost ve svobodném státě, v Československé republice, byla ukončena tragickou událostí. Stalo se to po dvanácti letech od návratu z války. František Horák poznamenal do kroniky: Když Bohumil Klepl 7. června 1932 postřikoval stromy v Dvořákově hostinci v Konecchlumí, na dvoře se dotkl tyčí elektrického vedení, a poněvadž stál na mokré zemi, byl elektrickým proudem zabit. Lékařská pomoc už byla marná.

Pohřeb se konal od jeho domu průvodem na místní hřbitov za hojné účasti spolubojovníků i vojáků z dalších bojišť a téměř všech občanů Mlázovic a přátel z mnoha okolních obcí.

Rodová linie

Syn Bohumila Klepla, po otci též Bohumil, studoval na vysoké škole ČVUT v Praze na fakultě strojního inženýrství a potom pokračoval ve studiu v Moskvě na fakultě přístrojů jemné mechaniky vysoké školy strojní, kterou ukončil v roce 1958. Za manželku si vzal Natalii Ogandžanovou, Arménku z Tbilisi. Ještě v Moskvě se jim narodil syn, v pořadí třetí Bohumil.

Po návratu do republiky začali oba pracovat v Pardubicích, kde přišla na svět dcera Nataša. Syn ukončil studia na DAMU v Praze a stanul na umělecké dráze, dcera působí v dřevozpracujícím podniku.    Ivo John