Zmínění spolu žijí. Oba spadají do věkové kategorie padesátníků. Na úřadu práce jim bylo okamžitě oznámeno, že z pohledu pracovního trhu jsou krajně rizikoví.

Dvacetiletá praxe
„Dvacet let jsem pracovala ve školství. Učila jsem v mateřské školce, ale potom jsme se přestěhovali sem do Jičína," vzpomíná Ingrid Čiháková. To bylo před rokem a půl.

A pak se stalo něco nečekaného. V širokém okolí se nenašla práce v oboru.

Minulo půl roku a Ingrid Čiháková začala propadat skepsi. Náhle však svitla naděje. Ozvala se paní z pracovního úřadu s nečekaným tipem. Na základní škole v Radimi začali hledat družinářku. „Není to úplně můj obor. Šla jsem však do toho. Vybrali mě z 11 kandidátů. Ale bylo vůbec štěstí, že se škola na úřad práce obrátila," praví. V novém zaměstnání je prý naprosto spokojená.

Bez podpory
Břetislav Bradáč se na pracovním trhu nemohl uplatnit po mnohem delší dobu. „Pracoval jsem jako řidič a dřív jsem podnikal v autodopravě. Jak ale dneska někdo nemá maturitu, je to s ním špatné," vypráví. Po přestěhování do Jičína sháněl uplatnění v dopravě, distribuci nebo ve skladech. Jakkoliv rozšiřoval okruh hledání, veškeré snažení bylo marné. Bez zaměstnání byl více než rok. Od úřadu práce navíc přišla tvrdá rána. Břetislav Bradáč neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti. Prý kvůli dvoudenní mezeře ve výpisu o pracovní činnosti. A tak padly všechny úspory, a dokonce musel prodat své auto.

„O tomhle napište! Představte si, jak je to pro toho člověka ponižující, " ujímá se slova Ingrid Čiháková.

Nakonec se Břetislavu Bradáčovi poštěstilo. „Zavolali mi z úřadu práce, že v jedné firmě hledají skladníka. Šel jsem tam. Během dvou hodin mi oznámili, že mě berou. Teď jsem spokojený, chlapi tam jsou bezvadní."