V předvánoční čas, ve kterém krásno má svou roli, je pro to vhodná doba. Svá díla přinesou pacienti v současnosti ubytovaní, přinesou, či přivezou svá díla i pacienti z domova, někdy i hodně zdaleka.

Většinou dívčí ruční práce a není to míněno neuctivě. Šití, vyšívání, lepení, pletení, to je přece dílo užitečné po mnoha stránkách a jak řečeno, léčivé. V mnoha domácnostech tak můžou mít vánoční ozdoby, ale i součásti oblečení. Jistě, blůzy, ty nejvíce, ale i čepice. Návštěvníky výstavy, ostatně i tvůrci, jsou převážně ženy. Vždyť ve zdravotnictví je jich většina.

Oproti jiným ročníkům chybí obrazy. Lidé, jejichž nemoc je rázu duševního, rádi malují. Svůj svět zaznamenávají skrze barvy a tvary. Tedy letos škoda. Ale košíky, proutěné výrobky, kupříkladu opletené vázy, ty nechybí. Proutky z ratanu, mnoha barev a tvarů, jitří fantazii. A ta je u lidí s duševním trápením pestrá. Ženy a dívky rozkládají své „zboží“. Ceny jsou víc než mírné. Sotva pokryjí náklady na materiál.

Dívka Š přijela z Jablonce. Muž pomohl vynosit krabice, dali si pusu, ona opatrně rozkládá své koše a košíky. Lékárnice. Kdo by řekl? I aptyku začala skrze byliny. Ty byly nejdříve. Mluví, že smyslem je pomáhat lidem. Skrze léky, na rozloženém stole dokazuje, že i přes výrobky. Proutky na pletení, i byliny mají k sobě blízko.

Když vysvětluje, nepoznáš, že je pacientkou. „To jsou nápady vlastní, ale i jinde okoukané. Baví mne vymýšlet. Barvím proutky podle potřeby.“ Tohle dělá doma. Ráda poví o dlouhých liánách přírodního pediku. Mluví a vidíš, jak ji ta práce baví. Usmívá se. (Ale když popatřím na ruce, mírně se chvějí. Jsem protivný novinář.)

Přecházím na přízemní stránku věci, když se podívám na ceny. Směje se víc. „Někdy je cena materiálu větší, než cena zboží.“ Ještě pokouším dotazem na kýč. „Kýč neřeším, dělám co mě baví.“

Tak praví dívka z hor, která je pacientkou duševní choroby. Ale hlavně má radost ze své práce, na kterou je šikovná.

Bohumír Procházka