Hany průvodní slovo o historických událostech přineslo jičínské konkrétnosti. Jinak se dějiny přijímají, když zaznějí známá jičínská jména. I proto návštěva velká. Přece jen ve všeobecné otrávenosti lidí nacházejí se chvíle, ve kterých se člověk pozastaví. Poslouchá, dívá se, zamyslí. To bylo jistě smyslem výstavy.

Do chodby se vernisážové obecenstvo sotva vešlo. Vlevo strašily některé plakáty. Vedle Pravda zvítězí, Vypráskáme židy, zachráníme národ. Předkové nebrali si servítky při volbě slov.

Kdo že z našich pradědečků nese transparent Suďte rychle a tvrdě? Nebo – Bojujte proti reakci doma i v zahraničí. My teď, v klidu, uvědomíme si smysl hesel. A naši předci? Máme je odsoudit? Dovedeme sami sebe dosadit na jejich místo?

Masovost. Na obraze přes celou stěnu Jičíňák vedle Jičíňáka. Plné napěchované náměstí. Na malířsky mizerném obraze. Na tom nezáleželo. Demonstrovali všichni. A dnes?

Figuriny. V uniformě Lidových milicí. Kolik z nás jsme to měli doma? U pána v klobouku, zakrývá si tvář, cedule s nápisem – To všechno jsem zatajil pracujícímu lidu. Pamatuju. Bohužel. Říkalo se jim keťasové. Do výlohy umístil pracující lid zboží, které obchodníci ukryli. Vždyť bylo jejich. Což obchodníci nepracovali?

Znovu otázka – jak se chovali naši? Jak konal bych já? Dnešníma očima dovedu si to představit? Jako kluci jezdili jsme s Lidovými milicemi do Bradlecké Lhoty na střelnici a sbírali jsme tam hilzny (vystřelené nábojnice). Dějiny nás dohonily.

Dívčí muzejní tým odevzdal dobrou práci. Dík.      (prochor)