„Noviny jsme odebírali hned po svatbě. Původně šlo o Zemědělské, později Noviny Jičínska, dnes Jičínský deník. „Manžel pracoval v zemědělství, a tak mu byl tento titul nejbližší,“ vysvětluje Věra Šedivá.

Paní Věra se vdávala v březnu v roce 1951, o dva roky později se ji narodil syn Slávek. Vystudovala odbornou školu pro ženská povolání a rok zemědělské. „Věděla jsem, že si vezmu zemědělce a já nerozeznala žito od ovsa,“ směje se.

Zaměstnána byla v kopidlenské zahradnické škole, kde vyučovala šití a vaření. Pracovala také na poště v Dětenicích. Po mateřské nastoupila do podniku Oseva jako ekonomka.

„Noviny byly zpočátku hodně regionální, nyní mám jen výhradu ke spoustě inzertních příloh, které mě mnohdy nezajímají. Svět je dnes přereklamovaný. Hledala bych v nich více zemědělství. U nás na okrese je sousta podniků, o kterých by stálo za to napsat,“ upozorňuje paní Věra.

Zajímá nás, co v novinách postrádá. „Čtu je do posledního řádku, jsem spokojená nadmíru. Stránek je sice méně, ale zase přibyly přílohy, což se mně líbí. Prioritně mě zajímá dění v regionu.“

Probíráme se spolu starými alby, které připomínají její aktivity. Dlouhá léta totiž provázela Foerstrovým muzeem v osenické škole, s průvodcovstvím skončila vloni. „Měla jsem tu i dva autobusy jeptišek, to byly nejvzdělanější posluchači,“ podotýká.

Je neodmyslitelnou součástí Foerstrových osenických pěveckých slavností. Za skvělou pořadatelskou práci si vysloužila i několik diplomů. Starala se také o to, co hostům nabídnout. Byly to tradiční osenické koláče, které jsou speciální tím, že se nechají třikrát kynout. Místní ženy jich pokaždé napečou kolem čtyř tisíc.

Jak se udržet stále v kondici? Být aktivní

„Musí k tomu být dobrá nálada, pak se dílo zaručeně podaří,“ poučuje nás čilá organizátorka, která se ani v devadesáti nezastaví.

„Co dělám pro naše ženský, tak to je podobné pořadu Křeslo pro hosta. Setkáváme se první čtvrtek v měsíc a vzniklo to tak, že nám Foerstrova společnost před lety věnovala tři tisíce korun za pečení koláčů. Příspěvek nyní dostáváme každoročně. Chtěla jsem peníze darovat na dobročinné účely, ale ženské se vzbouřily, že to dohromady utratíme. Bylo nás zpočátku devět, teď nás je osmadvacet. Scházíme se devět let,“ popisuje aktivity dobrovolnic, které se společně baví, poslouchají přednášky, promítají si.

„Kdyby se mně do smrti už nic nepovedlo, tak za tohle jsem ráda,“ dělí se s námi Věra Šedivá o svoji radost.

Na otázku, co dělat, aby se člověk i v devadesáti udržel v kondici, radu nedostaneme.

„Jo, to vám neporadím, ale rozhodně to chce pořád nějakou aktivitu. Stále si vařím, pečuji o dům, zahradu. Už si ale nějaká data také nepamatuji. Mrzí mě to, ale nevím, co s tím dělat,“ zoufá si nad svojí pamětí.

Vedle novin sleduje televizi, především pořady o přírodě a hlavně politiku. „Já to všechno pamatuji, to mně nikdo nevezme, pamatuji všech deset prezidentů, “ hlásá.

Je obdivovatelkou Václava Havla. Milovnicí květin. V bytě má přes šedesát květináčů, všechny kytky jsou pojmenovány křestními jmény dárců. „Tohle je třeba Ládík, tady Máňa,“ ukazuje na rostliny, která zná jen podle křestních jmen.

„Vařím si, peru, snažím se udržovat byt, chodím za kulturou, mám i dost návštěv, takže den uteče jako voda. Ale smutno je taky. Mám štěstí, že syn žije v Libáni, takže je to kousek. Radost mně dělají i čtyři pravnoučata,“ svěřuje se nám věrná čtenářka, které přejeme především hodně zdraví.