Na pozvání Evy Fejfarové s dalšími turisty 4. října opět z Pomezních bud. Myslím, že stejný počet výstupů za posledních 12 měsíců má z Jičína také Petr Šohaj.

Pravidelná akce
Tentokráte to byl již pravidelný 22. sváteční výstup z Pece pod Sněžkou se skupinou 63 přátel. Jako vždy v 10 hodin začalo společné focení na parkovišti a odtud asi dvě hodiny všichni stoupali Obřím dolem kolem vodárny na Slezský dům, což je chata na polské straně, místo bývalé Obří boudy.
Zde jsme se občerstvili z vlastních zdrojů a za krásného slunečného počasí jsme vystoupali na vrchol naší nejvyšší hory.

Zde foukal trochu vítr, ale jen asi 60 km za hodinu. Překrásná byla viditelnost do všech stran a snad poprvé jsme mohli vidět až na nejvyšší horu Moravy Praděd. Díky nové lanové dráze a pěknému počasí zde bylo více turistů než obvykle. Asi polovina naší skupiny na vrcholu zazpívala hymnu, dokonce přidala i slovenskou, což bylo dojemné a některým ukáply i slzy dojetí. Nechyběly ani vlajky, což nám ostatní přítomní záviděli a mnozí si nás fotografovali. Omluvil jsem poprvé svou nepřítomnou manželku Jitku, spoluzakladatelku výstupu na Sněžku, která se letos nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů, dále Martina Dušánka, který byl pracovně v Číně, a dalšího pravidelného účastníka Luboše Splítka, který musel být v zaměstnání, a vyřídil jsem jejich pozdravení všem účastníkům. Škoda jen, že někteří pospíchali dolů a jiní se zase zdrželi na předchozí chatě déle nebo šli pomaleji a vychutnávali si pěknou atmosféru, a tak chybí fotografie všech pohromadě.

Ztracené děti
Poklidnou situaci zdramatizoval telefon syna Štěpána, který byl s kamarády teprve na polské chatě a jeho spolužák Viktor postrádal své dva syny, sedmiletého Kubu a devítiletého Šimona.

Naštěstí za necelých pět minut oba chlapci, nejmladší účastníci z naší početné skupiny, přišli na vrchol v doprovodu dvou žen pracujících v sociálních službách v Jičíně. Poznali jsme je ihned, neboť jako jediní na vrcholu neměli na sobě bundy ani čepice, ale jen tenká trička; vše měli v batohu u tatínka, který přišel na vrchol o 25 minut později. Děti byly se mnou v teple uvnitř chaty na polské straně Sněžky a byly v pohodě. Mé kamarádky daly dětem svůj čaj a sušenky.

Teplota na vrcholu byla asi 5 ˚C, ale foukal vítr. Nádherné byly odtud výhledy nejen na vysílač Černé hory, ale i Ještěd a Praděd. Snadný byl pro většinu sestup na Růžovou horu, kde jsme se odměnili většinou borůvkovými knedlíky či jinými dobrotami. Stoly byly obsazené i venku před chatami, neboť na teploměru bylo na slunci neuvěřitelných 20˚C. Ještě za svitu zapadajícího slunce jsme se vrátili dolů na parkoviště a všichni velice spokojeni se loučili s tím, že za rok se opět sejdeme na 23. ročníku. Nejstaršími účastníky naší skupiny byli Franta a Láďa z Holic, 75 a 74 let; já byl až třetí v pořadí.  Ivan Pírko

Snímky Mabel Bryknerové naleznete v připojené fotogalerii.