„O prázdninách jsem se setkala se svoji nejlepší přítelkyní a spolužačkou a ptala se jí. Co budeš dělat? Já jdu na kantorku. Tak jsem si řekla, že půjdu taky. Bylo to takové spontánní rozhodnutí," přiznává svůj prvotní vztah ke kantořině.
Nejdříve vystudovala gymnázium v České Třebové, poté následovala pedagogická fakulta UK v Praze.Vyučovala český jazyk, hudební výchovu a nedobrovolně také ruštinu.
„Byla jsem nejmladší, nikdo rusky neuměl, tak pověřili mě. Náhodou mi to nedělalo problémy. Dětem jsem řekla na rovinu, že jsem pro ně zářným příkladem, neboť toho neumím víc než oni, ale jestli se budou učit stejně jako já, tak to zvládneme," vzpomíná.
Učila v Lanškrouně, České Třebové, Ústí nad Labem, dva roky ve Vysokém Veselí. „Tam to bylo moc hezké. Měla jsem jednu devítku, kterou jsem vytáhla z nejhoršího. Měli jsme poslední hodinu s deváťáky a já jim radostně sdělila, že jim odpouštím diktát. Oni jej ale k mému překvapení chtěli absolvovat," dělí se s námi o své zážitky.V roce 1972 nastoupila do Jičína. Nerada vzpomíná na éru komunismu, kdy učitelé byli zatížení řadou funkcí a školení.
Přiznává, že jako pedagog asi nepatřila mezi nejoblíbenější pro svoji přísnost, ale s dětmi vycházela vždy dobře. Radost měla z jejich výsledků a těšilo ji, když hoši a děvčata poznali, že to s nimi myslí dobře. Porovnává své žáky a současné školáky. „Už sice dlouhá léta neučím, ale myslím si, že se především zhoršila kázeň. Jsou za tím rodiče," říká jednoznačně.
Den učitelů vždy slavili v kolektivu, ale na svátek prý nezapomněli ani žáčci, kteří přinášeli většinou kytičky nebo knížky. A co by neměl správný pedagog postrádat?
„Především musí mít znalosti a vztah k dětem, pochopení a jejich důvěru," míní Olga Volfová, která se dodnes schází se svými žáky.
