Barokní památka Valdštejnská lodžie, jejíž příběh sahá až do sedmnáctého století, propůjčila své genius loci ke třídennímu festivalu a proměnila se tak v místo oslavující hudbu, divadlo a krajinu.
Na velké terase letohrádku, ze které jsou vidět mohutné koruny stromů, hrála od odpoledne do pozdní noci hudba z nejrůznějších koutů světa. Atmosféra terasy se proměňovala v čase, cestovala například od romantické nálady česko-francouzského uskupení Le Gars Den Bas přes dramatické písně lidového folklóru v podání kapely Korjen až k bujarému veselení s Balkansambel. Šapitó umístěné přímo pod letohrádkem v parku zvaném Libosad zase posloužilo k večerním koncertům, kde se představili Yamaha Oriental, Irish Session nebo Croche Dedans. Kapely rozhodně nenechávaly návštěvníky klidnými, šapitó se během večerů stalo místem uvolněné atmosféry naplněné tancem a muzikou a ani po naplánovaných koncertech nepřestávalo se svým programem. V šapitó se totiž jamovalo až do ranních hodin.
Specifikem festivalu je propojení hudby, divadelnosti a silné vizuality krajiny, ve které se festival odehrával. Organizátoři pracovali s těmito prvky vědomě a doslova je komponovali. Některé produkce se tak z běžného koncertu staly daleko komplexnějším zážitkem, který lze prožít právě na Worldfestu. Takto se například vyvedl koncert peruánského pianisty působícího v Německu pod svým jménem Sergio Díaz de Rojas. Diváci seděli mezi stromy parku a hleděli do krajiny, ve které se za tónů piana objevovaly tanečnice komunikující s prostorem a hudbou. Další takovou site-specific performancí byla i Lesní hostina na motivy irských bájí a legend nebo čtení pohádek v chaloupce stojící uprostřed bažiny, ke které vedla dřevěná lávka.
Výjimečností festivalu Lodžie Worldfest spatřuji v jeho skromnosti a snaze všech uměleckých produkcí o vzájemnou souhru. Na tomto festivalu neexistovala mainstage s populárnějšími kapelami nebo vedlejší s méně známými tělesy. Neexistoval ani hlavní program po boku vedlejšího. Divadlo, koncerty a výtvarné dílny probíhaly souběžně, přičemž se některé divadelní performance opakovaly, aby jich mohlo zhlédnout co nejvíce diváků. Festival také nezakládal svou publicitu na konkrétních hudebních hvězdách a ani jejich účast speciálně nevyzdvihoval. Nelze však opominout páteční euforii z koncertu hudebního dua DVA. I přes velkou různorodost stylů a žánrů festival působil jednotně, jako kdyby všechny performance, a to jak divadla, koncerty nebo čtení, směřovaly ke stejnému cíli. Ostatně už samotný název festivalu ze složení slov World a fest onu pestrost a různorodost nevyhnutelně obsahuje. V tomto směru také oceňuji dramaturgii divadelních inscenací, která nehleděla pouze na zábavné, rodinné, milé a nekonfliktní inscenace, ale naopak svět zobrazila v jeho spletitosti. Inscenace War Maker loutkáře Husama Abeda vyprávěla osud palestinského výtvarníka putujícím válečnou krajinou. Divadlo Krajina v batůžku zase diváky s nadsázkou a vtipem přesunulo do Irska plného deště, barů a lidových písní.
K ucelenému zážitku z festivalu také přispěly teatrální úvody před každou produkcí v podání třech performerů zahalených do masek ptáků. Se zvukem irských dud a specifické flétny low whistle nás upozornili na blížící se začátek dalšího koncertu.
Po skončení festivalu lze lehko nabýt dojmu, jako byste právě opustili třídenní oslavu života. Worldfest je pro děti i dospělé, pro dospívající i seniory, je prostě slavností, která hudbou, divadlem a nejrůznějšími pochutinami opěvuje život.
Kristýna Břeská
