Dnes přinášíme rozhovor s Alenou Kaňkovou, návrhářkou a designérkou, která žije ve Spojených státech amerických v městě Baltimore.

Jak se cítíte v pracovní uniformě?
Dobře, a navíc se mi líbí, že zaměstnanci našeho nápravného ústavu nemusí nosit kravaty každý den, vyžaduje se to pouze v akademii. Bylo by nesmírně obtížné trénovat lidi v šití a stříhání, řešit problémy ve skladech a při tom by se všude pletla kravata. Pro šicí firmu v Marylandu jsem začala pracovat už v létě roku 2009, na základě mého vzdělání v oboru pro mne byl přijímací pohovor jednoduchý a komise byla příjemně překvapena stylem českého vyučování, tedy učebního oboru – střídání týdne výuky a týdne praxe byla pro ně zcela novinkou. Můj další diplom z oboru oděvního návrhářství ze zdejší vysoké školy mi též velmi pomohl.

Styděla jste se někdy za ni, způsobila vám problémy nebo vám naopak někde otevřela dveře?
Zde v Americe panuje respekt z jakýchkoliv uniforem, myslím že daleko větší než třeba v Čechách. Takže zpočátku mého zaměstnání, když jsem jezdila do práce v uniformě, se například stávalo, že auta kolem mne raději zpomalovala jízdu, v domnění, že policistka za volantem může zachytit jakýkoliv okolní přestupek. Navíc jim ale bylo podezřelé, že jako státní zaměstnanec neužívám americkou značku; mám auto japonské. Pak při vystoupení třeba na benzínce všichni ztichnou a chovají se velice uctivě. Tohoto jsem si například v Čechách ve vztahu k uniformám nikdy nevšimla.

Popište nám svůj pracovní den.
Začala jsem pracovat jako mistrová v šicí dílně, do čehož patří i vydávání nářadí vězeňkyním, a to nejméně dvakrát denně. Každý kus nářadí jako třeba nůžky, pinzeta či šroubovák, má své číslo. Každá věc musí být zapsána, vězeňkyně musí převzetí podepsat. Hned po mém nástupu sem jsem vylepšila systém s vydáváním nářadí, aby trvalo podstatně kratší dobu. Ušila jsem malá pouzdra na nářadí s přední stěnou z průhledného materiálu, která se snadno zavěsí na tabuli, což stále souhlasí s veškerými dokumenty v místnosti, která je pro nářadí a musí být stále zamčena. Místo třeba šesti podpisů vězňů i vedoucích stačí jeden pro tu určitý soubor v pouzdře. Bezpečnost je v našem ústavu nápravné výchovy to nejdůležitější, takže jsem díky svým organizačním schopnostem byla pověřena i dalšími úkoly, které obnášejí mnoho dokumentace jak ručně, tak na počítači.

Proč jste si zvolila zrovna tohle povolání?
Šití (i malování) se věnuji prakticky od dětství, později přibylo návrhářství. V Čechách jsem nenašla šanci k práci lepší než jen strávit devět i více hodin denně shrbená nad šicím strojem v továrně, plnit normy a někdy i předělávat zakázky, které byly vedením chybně zadány. A to za mzdy ne o moc vyšší než minimální. Zde v Marylandu jsem si pak doplnila vzdělání, musela jsem projít z bezpečnostních důvodů šestitýdenní policejní akademií zrovna tak jako ostatní zaměstnanci vězeňské služby, kteří nosí zcela jiné uniformy. Postupně jsem se vypracovala na designérku, jelikož jsem projevila nejobsáhlejší znalosti co se týká šití, navrhování a hlavně tvorby střihů pro velkovýrobu. V Americe se běžně prodávají střihy na jakékoliv oblečení, kostýmy či závěsy a záclony, ale pro průmyslovou velkovýrobu je to v mnoha směrech zcela odlišné. Naše firma, konkrétně v naší divizi, vyrábí veškeré uniformy pro zaměstnance státních silnic, letišť nebo nemocnic a věznic (pro dozorce i vězně), policejní tašky první pomoci nejsou výjimkou. Co se týká oblečení pro vězně, tak šijeme hlavně pro jiná zařízení než naše, a to kvůli barevnému odlišení (bylo by pro nás těžké uhlídat, zda se neztratí například šedá trička, která zdejší vězeňkyně nosí). Takže jakékoliv další barvy pak lze snadno monitorovat.

Za jeden z mých největších úspěchů považuji úpravu střihu vlajky Marylandu. Nikdo ve státě totiž neměl přístup ke střihu, který pravděpodobně po více než století již neexistoval. Vlajka se skládá ze 48 kusů a je velmi zajímavá, je to jedna z nejhezčích amerických státních vlajek. Střih jsem zhotovila sama, a s pomocí mnoha vězeňkyň pak vzorek, který jsme s ředitelem předvedli v hlavním městě Marylandu Annapolis, a to zástupci guvernéra O' Mally v jeho kanceláři. Též jsem napsala a barevně ilustrovala návod na ušití této vlajky s popisem veškerých strojů, které na to jsou potřeba. Zástupce tím byl nadšen a požádal o kopii, kterou si zaarchivují. Byl to zajímavý projekt, a náročná práce vzhledem k tomu, že jsme museli dodržovat tři určené velikosti a přitom proporce čtyř různých obrazců.

Je váš stejnokroj podle vašich představ a nebo byste jej jako žena něčím oživila, zvolila vhodnější materiál, střih?
Snad jen to, že jsem právě v procesu předělávání střihů kalhot, jak pánských, tak dámských, a to proto, že lidé mají problémy s tím, jak jim oděvy nesednou. Styl se mi líbí, ale konstrukce střihu uniformových kalhot vyhovuje jen několika lidem. V průběhu let byly v této oblasti nadělány chyby a nikdo nikdy neopravil celý střih, ale jen se k tomu vraceli po částech; nebyla ta správná evidence úprav, kterou jsem tu za posledních pár let zavedla. Není vůbec reprezentativní, když státní zaměstnanci chodí v kalhotách, které mají například rozkrok až u kolen proto, že mají široké boky a krátké nohy a podobně. To by se mělo zlepšit.