„Pořád se něčeho držte a hlavně opatrně, nikam nespěcháme,“ houkne ještě přes rameno orlojář Petr Skála, než se s těžkou bednou nářadí v ruce svižně vydá do prudkých schodů na věž kostela sv. Ignáce v Jičíně. Před sebou má asi 114 schodů, z nichž, jak se později ukáže, vede polovina po strmých dřevěných žebřících.
Podle jeho kolegyně a manželky Melanie Skálové jsou na schody a žebříky zvyklí. „Na katedrálu sv. Víta je to dokonce 280 schodů. A dřív museli lidé chodit hodiny natahovat každý den ručně. Aspoň nezakrníme,“ směje se akademická sochařka, která se s manželem věnuje renovacím a modernizaci hodinových strojů už přes 30 let a společně patří k několika málo odborníkům, kteří se činnosti orlojářství věnují. Jejich poslední dílo, obnovu věžních hodin na kostele sv. Ignáce v Jičíně, si mohou místní užívat od minulého týdne.
V těsném věžním prostoru v úrovni ciferníků je ve výklenku schovaný 300 let starý hodinový stroj, nyní vyčištěný, nablýskaný a natřený na původní jasně červenou barvu. „Krásně tiká. Je to tu hezké, člověk by tu jen seděl a poslouchal tikání,“ říká Skála a láskyplně krásný stroj prohlíží, zatímco ostatní členové výpravy po náročném stoupání těžce oddychují.
Když hodinový stroj, spolu s ciferníky, ručičkami, cimbály a dalšími součástkami vloni přebírali, bylo hodinové soukolí ve velmi špatném stavu. Bylo nutné vše vyčistit, doplnit ulomené zuby koleček a vše opravit tak, aby bylo možné již funkční stroj ručně vynosit na věž a sestavit.
Výjimečná práce
„Byla to pro nás výjimečná práce. Zrestaurovali jsme už okolo 105 strojů, ale takto krásný stroj není všední záležitost, je výjimečný. V 19. století sem dali jiný krokový mechanismus, ale jinak je celý stroj původní a i ta úprava je již dnes historicky velmi cenná,“ doplňuje Skála.
Renovací prošly také cimbály, které čtyřikrát za hodinu odbíjejí. „Jsou nahoře v lucerně, úplně ve špičce, a jsou slyšet i v kostele. Mají krásný zvuk, jsou velmi staré, pochází z roku 1682. Museli jsme je kompletně zrekonstruovat, chyběly jim paličky i převody tahu od stroje,“ vysvětluje hodinář.
Aby hodiny nemusel chodit někdo každý den včetně svátků a neděl natahovat, instalovali do nich Skálovi speciální samonatahovací a seřizovací mechanismus, který lze ovládat i na dálku. Každý den ve 4 hodiny ráno a ve 4 odpoledne začnou při odbíjení tři motory natahovat závaží, třecí spojka zajišťuje, aby se kyvadlo kývalo i při natahování a hodiny se nezastavily. Zároveň, pokud se za uplynulých 12 hodin například o 20 sekund předešly, rozdíl se vyrovná, aby hodiny šly přesně.
„Tento strojek jsme během 30 let praxe dotáhli do konečné podoby, zkusili jsme několik systémů, několik elektromotorů a teď používáme italské, které jsou velmi spolehlivé. Tenhle způsob nátahu stroje je výjimečný v tom, že nezasahuje do stroje, není to úprava, která by stroj nějak ničila. Všechny tyhle úpravy je klidně možné za padesát let demontovat a mít originální stroj v původním stavu. To je z hlediska restaurátorské filozofie velmi důležité,“ vysvětluje Skála.
Do opravy a modernizace hodin investovala radnice 626 tisíc korun. Historicky totiž kostel patří církvi, ale hodiny na věži často vlastní a spravuje město. „Je jaksi symbolické pro dnešní dobu, že po dlouhých dekádách má město Jičín jdoucí hodiny na obou stranách historického centra,“ dodává k novým hodinám na sv. Ignáci mluvčí radnice Jan Jireš.
Na zrestaurovaný hodinový stroj platí dvouletá záruka, Skálovi se o něj budou starat i po uplynutí této lhůty. Stroj totiž není bezúdržbový, je potřeba jej čas od času vyčistit a zkontrolovat. Prvního problému si už toto úterý všimlo několik pozorných kolemjdoucích, ciferníky totiž ukazovaly různé časy. Podle orlojáře to bylo způsobené zaseklým lankem, kvůli kterému hodiny stály, přestože odbíjely přesně. „Už by se to stát nemělo, problém se ještě ten den podařilo vyřešit,“ říká.
Čas strávený ve stísněných prostorách vysoko nad zemí se pomalu chýlí ke konci, hodinový stroj dál klidně tiká. Na jeho opravách strávil Petr Skála dlouhé hodiny, podle svých slov některé dny ve věži skoro bydlel. Když se chystáme k odchodu, zvedá se taky, musí totiž dole odemknout. Dolů leze poslední, přes rameno volá dobré rady, jak ve zdraví přežít nepřehlednou cestu pozadu po žebřících: „Nikam nespěcháme, hlavně se pořád něčeho držte.“
