Michale, co vás k dálkovému plavání přivedlo?
Od osmi let jsem se věnoval judu, což po dvanácti letech skončilo a já začal pravidelně plavat v jičínském bazénu. Tady mě oslovila trenérka, zda bych nechtěl zkusit dálkové plavání na závodní úrovni. To bylo v roce 2015, kdy jsem ve svých pětadvaceti absolvoval první tříkilometrový závod, který běžně zvládají děti. Mým snem bylo pokořit desetikilometrovou trať, která je olympijskou disciplínou. To měl být vrchol mé kariéry. Shodou okolností jsem sledoval dokument o Františku Venclovském a jeho plavbě kanálem La Manche. Můj bratr mě tehdy popíchnul a říkal, proč to taky nezkusíš? V té době zdolalo kanál zhruba patnáct Čechů a já jsem do toho nebyl nijak zapálený. O rok později jsem ovšem zkusil svoji první desítku na Těrlicích. Zaplaval jsem ji pod tři hodiny a byl jsem sám se sebou spokojený.

Takže výkon, který vás samotného překvapil?
Bohužel jsme přetáhl začátek, a pak jsem se od pátého kilometru trápil. Týden po tom jsem necítil ruce a přiznal jsem si, že překonat La Manche je pro mě nemožné.

Závody absolvujete v řekách nebo v přehradách, takže mnohdy ve studené vodě.
Většinou to jsou rybníky, zatopené lomy, přehrady, řeky. Nebyl jsem extra otužilec, a svůj první závod na Vltavě jsem plaval v sedmnácti stupních. Byl to křest ohněm. V současné době mě ale teplota pod dvacet stupňů vyhovuje a letos jsem například bral bronz na patnáctikilometrovém závodu v Tovačově, kde byla také chladnější voda. Plaval jsem to čtyři a čtvrt hodiny.

Na co člověk myslí, když má před sebou tolik kilometrů?
Záleží, zda plavete ve dvojici. Když člověk plave sám, je to horší jak na udržení tempa, tak na motivaci. Někdo si zpívá, přemýšlí o všem možném, někdo takhle údajně vymyslel i úkol z matematiky. Mně se hlavou honí všechno možné, člověk se musí zabavit, je to hodně náročné.

Stalo se vám, že jste nějaké závody nedoplaval?
To se mi nikdy nestalo, já se nikdy nevzdávám.

Jaké podmínky k tréninku máte v Jičíně, tady si v Cidlině asi nezaplavete.
Zpočátku jsem chodil na Kníže, potom jsem se otužoval v saunovém bazénku a plaval v krytém bazénu. Přes týden chodím trénovat v Hradci do Orlice.

No, v poslední době naše toky nepatří mezi nejčistší?
Orlice je hodně špinavá, i Vltava, ale i v nádržích a rybnících se kvalita vody hodně zhoršuje, jsou tam mnohdy sinice.

Kdy tedy padlo rozhodnutí překonat kanál?
Když mě ostatní přesvědčovali o tom, že nemusím mít tolik naplaváno. Že musím mít vytrvalost, ubouchat to, v hlavě to mít srovnané a že to hlavně musím sám chtít. Tak jsem v loňském roce na konci prázdnin oslovil v mých očích nejlepšího lodivoda a požádal ho o termín. Žádný nebyl ideální. Ideální je plavat, když je nejnižší odliv i příliv. Dá se plavat i mimo vybrané okno, ale znamená to, že budou silné proudy, bude vysoký příliv i odliv. Oslovil jsem proto dalšího lodivoda a zvolil si termín 14. až 21. srpna 2021.

Je důležitý výběr lodivoda?
Ano, důvěra v něj je hodně důležitá. Hodně mu sice zaplatíte, ale on musí přesně znát proudy a podmínky, spočítat vám trajektologii, kterou poplavete. Držíte se pak celou trasu podél lodi. Letos v květnu jsem ovšem dostal nabídku od jedné plavkyně, zda nechci její termín odkoupit. Od poloviny května jsem začal komunikovat s asociací a lodivodem. Desátého června mně byla plavba povolena.

To bylo asi nečekaně rychlé?
Ano, hlavně jsem neměl natrénováno. Plavci na takový záměr trénují tak dva roky, já to měl zvládnout za měsíc a půl, což byla docela výzva. Hodně času mně zabrala také administrativa. Koupit si registrační balíček, zajistit lékařské osvědčení. Pokud to všechno máte, sbalíte se, a odjedete do Anglie, kde čekáte, až na vás přijde řada.

Kolik zhruba za všechno zaplatíte?
Když se všechno nasčítá, tak je to čtvrt milionu, z toho sto tisíc dostane lodivod.

Tak to není maličkost, svazuje ta částka člověka?
Rozhodně, hlavně když si uvědomíte, že nemáte natrénováno tak, jak jste plánoval. Peníze jsem ale měl našetřeny, takže problém nebyl.

Jak dlouhá vás čekala trať?
Čtyřiatřicet kilometrů, ale musíte počítat, že naplavete víc. Já nakonec naplaval 45,5 kilometru. Běžně se člověk blíží k padesáti. Záleží také na proudech, je to nevyzpytatelné, neporovnatelné.

Zkusil jste si uplavat ještě před tím čtyřicet kilometrů?
Ne, to rozhodně ne. Ale letos jsme absolvoval šestihodinovku ve Zlíně, kde jsem naplaval dvacet dva kilometrů, což byl skvělý výsledek. Netušil jsem ale, jaké to bude plavat deset hodin a dál.

Trénoval jste ještě v samotném kanálu?
Ano, přijeli jsme 17. července a já od druhého dne testoval, co se mnou dělá slaná voda. Sešli jsme se s lodivodem, který odhadoval mou plavbu na pondělí, tak to ale nedopadlo. Zvedl se vítr, moře se rozbouřilo a první v pořadí plaval až v úterý.

Čekání bylo asi vyčerpávající?
Ano, věděl jsem, že podmínky nejsou dobré. První odplaval a moře se zase rozbouřilo. Teprve ve čtvrtek se uskutečnil druhý pokus. Ale večer se opět zatáhlo, přišla bouřka. Pořád jsem netušil, kdy půjdu na start. Lodivod nám po deváté večer oznámil, ať jsme ráno v půl čtvrté v přístavu, ale může se prý stát, že se nepoplave.

To vám asi na klidu nepřidalo?
No, v hlavě jsem měl zmatek, věděl jsem, že můžu plavat, ale taky že to nemusí dopadnout. Nakonec přijel lodivod i s rozhodčím, nalodili jsme se a odjeli půlhodiny cesty na místo startu. Je na kamenitých plážích pod Dovrem. 26. července jsem v půl páté ráno vstoupil do vod Keltského a Severního moře a vyplaval.

Ve tmě je asi nepříjemné plavat, když kolem sebe nevidíte vůbec nic, jen část lodi?
Je to zvláštní, trochu stresující, ale jakmile se začne obloha projasňovat, je to příjemné.

Plavete nalačno, nebo se během plavby posilňujete?
Večer jsem si dal ještě těstoviny, s sebou připravil vývar, banány, piškoty. Zhruba po třech hodinách mně však opuchnul jazyk, takže nešlo nic rozkousat. Tak jsem pil jonťáky, kolu, maltodextrin. Stačilo to.

Během plavby se nesmíte ničeho dotknout, jak probíhalo zásobování?
Prostřednictvím tyče, na které byla lahev s nápojem. Občerstvoval jsem se po půl hodinách.

František Venclovský si chránil tělo lanolínem, jsou už dnes jiné přípravky na ochranu před solí?
Také jsem použil lanolín, hlavně kolem krku a tam, kde se tělo nejvíc dře o sebe.

Vaše vybavení. Použil jste třeba ploutve?
Ne, ne, pouze čepici, plavecké brýle a krátké plavecké plavky.

S jakým pocitem jste vstupoval do moře?
Vystoupil jsem na pláži a věděl jsem, že musím jít na pláž mimo vodu, mimo příliv. Čekal jsem, až zazní siréna. Ale já neslyšel nic. Pak jsem uslyšel lodivoda, který mě navigoval, abych šel ještě dále na pláž od vody, poté se ozvala siréna. Vstoupil jsem do vody, odrazil jsem se. Člověk si uvědomí, že má před sebou minimálně dvanáct hodin, kdy se nedotkne dna. Plavete podél lodi v kuželu světla, kolem sebe nic nevidíte.

Byly to nejhorší chvíle ve vašem plaveckém maratonu nebo přišla nějaká krize?
Asi opravdu nejhorší byl start a prvních pět, deset minut. Pak se to rozjelo a už šlo o to jenom vydržet. Po půl hodinách jsme občerstvovali, takže se tím roztříštily dlouhé hodiny plavání.

Plavání je celkem monotónní, nechtělo se vám spát?
Přiznám se, že jsem z toho měl strach, ale neusnul jsem. Přemýšlel jsem si o všem možném, o běžných věcech, pak mě motivovaly občerstvovací zastávky.

Moře k vám bylo vlídné?
Když jsme vstupoval do vody, byly vlny, které se po celou plavbu bohužel neuklidnily a šly proti mně. Rozhazovaly mě, ale nakonec to bylo dobré. Doprovázely mě také medúzy, ale žádná mě nežahla. Voda měla sedmnáct stupňů.

Jak to všechno zpracovávala hlava?
Po třetí, čtvrté hodině se do ní vloudily myšlenky, že to bude ještě dlouhé, kdy člověk ví, že toho má ještě hodně před sebou. Jedete si svoje tempo a najednou máte pět, šest, sedm hodin. Když se to překlopí k devíti, víte, že už jste blízko Francii a jen je otázkou času, kdy spatříte břehy, kam plavete.

Na doprovodné lodi je vedle lodivoda rozhodčí. Měl jste sebou i svůj doprovodný tým?
Ano, ten mě povzbuzoval a dával při občerstvování informace o průběhu plavby. Jel se mnou i bratr, který mě do všeho navrtal. První polovinu tratě jsem měl bohužel dost pomalou, ale v druhé půli jsem zrychlil, takže výsledný čas 12 hodin a 15 minut je pro mě v daných podmínkách skvělý. Zároveň se mnou plavalo ještě pět dalších lodí, já byl ze všech nejrychlejší, i když vlny byly v závěru mohutné a při zpáteční cestě lodí do Anglie jsme se před nimi museli schovat do podpalubí.

Popište nám, jaký to je pocit, když se člověk po dvanácti hodinách dotkne opět země?
Bylo to zvláštní, myslel jsem si, jaká to bude euforie, ale nebyla. Přišla úleva, radost, ale já měl ještě tolik energie, že bych plaval dál. Nic mě nebolelo, nepřišla krize.

Pokořil jste kanál La Manche, jaké jsou vaše další plány?
Možností je mnoho, chtěl jsem si zkusit přeplavat Gibraltar, kde je čistá voda a když má člověk štěstí, může plavat i s delfíny. Nabízí se i možnost plavat z Irska do Skotska, kde je ovšem dost chladná voda.

Michal Slanina z Jičína se narodil v roce 1990. Vystudoval jičínské gymnázium, v současné době vyučuje na základní škole v Hradci Králové biologii a tělesnou výchovu. Je 24. Čechem, který přeplaval kanál La Manche.

Co je pro splnění takového cíle nejdůležitější? Podle Michala je důležité správně se rozhodnout a chtít to dokázat.Touha dokáže neuvěřitelné věci. Potřebná je odvaha, otužilost a důležité je mít natrénováno.