„Podle mě už komunisté nemají lidem co nabídnout. Vezou se na demokratickém systému. Co nabídnou? Novou revoluci? Na to lidé neslyší. Dříve měli komunisti silnou členskou základnu. Dnes se tato základna zeštíhluje i přirozenou cestou,“ uvedl psycholog Jan Lašek.

Zklamání z polistopadového vývoje prý cítí hlavně starší generace. „Ta měla v roce 1989 pocit, že se bude mít jen bezvadně, skvěle a že to půjde rychle. Je to ale o nás a my zůstáváme stejnými osobnostmi jako v mládí, nic se nemění. Tohle byla nutná deziluze,“ podotkl.

Ačkoli voličů KSČM ubývá, stále jsou slyšet hlasy, že za „komunistů bylo líp“. Podle Laška patří lidem, kteří se měli za minulého režimu dobře nic jim totiž nechybělo nic neznali a nic nemohli.

„Je to trochu klišé. Musíme si uvědomit, že tito lidé byli minimálně o osmadvacet let mladší, na vrcholu sil, i toto hraje svou roli. Tyto dvě doby jsou však neporovnatelné,“ poznamenal.

Polistopadové nadšení mohl také například utlumit fakt, že znovunabytou svobodu si lidé nespojili i s vlastní zodpovědností. „Lidé si svobodu možná nespojují i s morální zodpovědností. I to může vést k rozčarování ve společností,“ ohodnotila porevoluční vývoj české společnosti historička Martina Opršalová Dašková.

Jan Sezima: Všechna očekávání nezklamala

Hořice - Řediteli základní školy Na Daliborce Janu Sezimovi bylo v roce 1989 dvanáct let, ale listopadové události pamatuje velmi dobře. Vnímal tuto dobu jako něco výjimečného, ojedinělého, i když neměl přesnou představu o tom, co vše se děje. „Utkvělo mi v paměti nejen sychravo a sníh, ale například to, že se celá jedna zeď samoobsluhy na sídlišti stala jednou velkou výlepovou plochou. Vzpomínám, jak byli učitelé ve škole rozpačití a nevěděli, jak se ke všem těm událostem postavit,“ líčí Sezima Nakonec se chopil iniciativy mladý učitel přírodopisu Jiří Rejmont a vysvětlil žákům vše, co byli v tomto věku schopni pochopit. „Dokonce s námi nacvičil jakési představení, v němž jsme v celém širším okolí ve stylizované zkratce předvedli, co se v Praze událo, demonstrovali jsme, zpívali Modlitbu pro Martu,“ ohlíží se zpět s tím, že brzy pocítil všeobecné uvolnění a lepší atmosféru ve společnosti.

Oldřiška Tomíčková (56 let), historička Městského muzea Hořice

V listopadu 1989 jsem byla na mateřské dovolené, a tak jsem vše mohla sledovat jen zpovzdálí. Bylo jasné, že se socialistický blok hroutí a i u nás se schyluje k událostem, které povedou ke změně, ale i když jsme poslouchali zprávy Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, zrovna 17. listopadu jsme  vynechali a o zásahu proti studentům na Národní třídě jsme se dověděli na ulici od manželovy kolegyně Evy Kumberové až druhý den. Hlavním pocitem byla radost, že konečně je to tady! A jestli následný vývoj splnil mé očekávání? V zásadě ano, i když nic není bez chyb. Někteří lidé mají ovšem krátkou a selektivní paměť. Vzpomínají na výhody, ale nezmiňují zavřené hranice, prázdné regály obchodů, nemožnost studovat, povinné schůze, strach zajít do kostela.

Aleš Jaluška, husitský kněz Lomnice nad Popelkou

Roku 1989 připadal 17. listopad na pátek. Čili na den, kdy jsme se v lomnickém Husově sboru scházívali k biblické hodině. Na ten den jsem připravoval povídání a dokumentární film palestinského studenta FAMu Nazima o jeho rodné zemi. Mělo tím vyvrcholit mé více než tří měsíční úsilí získat potřebný souhlas Okresního národního výboru v Semilech. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda příslušní tajemnící, pověření dohledem nad kulturou i nad církvemi, akci nezakáží. Nejistotu zvyšoval fakt, že do Lomnice nad Popelkou jsem byl přeložen za trest za svou práci s mládeží. Díky Bohu se povedlo a v 16 hodin začalo promítání, přerušované jen občasnýmiu zprávami ze Svobodné Evropy o dění v Praze- z počátku se zdálo, že vzpomínkový akt proběhne bez problémů. Vše nasvědčovalo tomu, že se v sobotu sejdu s kamarádem Martinem, který se nemohl promítání ve sboru zúčastnit: patřil mezi studentské spoluorganizátory akce. Jenže vše bylo jinak: večer začala Svobodná Evropa přinášet zprávy o Uličce bílých pendreků, jak komentátor nazval zásah Esenbáků na Národní třídě. Těžko uvěřitelnou skutečnost o zmlácení studentů v noci a celou sobotu potvrzovali přímí účastníci, vracející se z Prahy. A občas i volající- mobilní telefony tehdy patřily do kategorie neznámých technických hraček.. Následné, velmi hektické dny, rozhodly o tom, že církevní i další tajemníci, rozhodující o kde čem, zmizeli ze scény. Nikdo je nenahradil, takže nikdo nikomu z politických důvodů nic nezakazoval. Určitě jsem nebyl sám, kdo si naivně myslel, že se naplní slova Modlitby pro Martu o návratu vlády věcí našich do našich rukou i slogan pana presidenta Václava Havla o vítězství pravdy a lásky. 27 let od onoho pátečního promítání jsme tam, kde jsme. Ne že by to byl ideál, ale podstatný rozdíl vidím v tom, že o všem rozhoduje většina našich hlasů. Někdy si sice nejsem jist, zda zvůli všehoschopných partajních tajemníků nenahradila zvůle všehoschopných hamounů. Ale všichni ti, kteří zatím pomáhají vítězit závisti a lži se ke svým postům dostali a dostávají proto, že jim to umožnily a umožňují naše hlasy. A stále věřím, že naše hlasy je také mohou poslat do pryč.