I když Jaroslava Suchardu práce se dřevem vždycky bavila, opravdový koníček se z ní zrodil až v pokročilejším věku. "Po noční šichtě jsem jednou šel za doktorem, že se necítím dobře. A on mi řekl, že jsem nejspíš přechodil infarkt a jestli chci ještě chvilku žít, měl bych s prací skončit. Tak jsem šel nedobrovolně do invalidního důchodu a musel jsem si najít jinou práci a zábavu," vypráví.

Už podle známého příjmení by měl k vyřezávání sošek mít blízko. S významnou sochařskou rodinou Suchardových z Nové Paky má prý ale společné právě jen jméno. "To víte, že jsem po tom pátral. Podle jejich rodokmenu příbuzní nejsme. Ale zjistil jsem, že jeden z mých předků Suchardových žil v chalupě vedle nich. Takže možná kdybychom šli hloub do minulosti, našli bychom spojení," směje se Jaroslav. Co ale ví, jeho rodiče sice pocházeli z Jičínska, sám však mládí strávil v Liberci. Rodina se do Valdic přestěhovala až později, Jaroslav na Jičínsku nakonec se svou manželkou zůstal. "Pocházím z Prostějova a studovala jsem v Brně. Moravu mám moc ráda, ale pak jsem u moře potkala tohohle hastrmana a skončila jsem tady," vypráví vesele paní Suchardová. V bytečku na kraji Valdic spolu hospodaří a zaplňují jej svými výrobky a sbírkami. Zatímco Jaroslav vyřezává Krakonoše, sbírá zvonečky a obrazy svých kamarádů malířů, jeho žena miluje folklor a kroje. Její sbírka okrojovaných panenek z různých koutů Česka, ale i ze zahraničí doplňuje výstavku vzácností, které Suchardovi nastřádali.

Žádné komiksové příšery ani zbraně

Přestože Krakonošů, ať už vlastnoručně vyrobených, nebo darovaných, má Jaroslav Sucharda bezpočet, jeho sošky nesou různé motivy české mytologie, pohádek a folkloru. Vedle Ducha Krkonoš tak chytají ryby hastrmani a svou kouzelnou hůl třímá slovanský bůh Svarožič.. "Mám také různé hříčky z jednoho kusu dřeva, na kterých jsem si zkoušel, co všechno zvládnu. Ale hlavně to jsou všechno naše české věci. Řekl jsem si, že nebudu vyřezávat nějaké americké komiksové příšery nebo zbraně. To nechci," vysvětluje.

Část svých děl má Jaroslav Sucharda vystavenou doma, hodně jich rozdal kamarádům, část čeká na svou příležitost v krabici ve sklepě, některé sochy také okrášlují veřejný prostor na Jičínsku. "Dříve jsem měl i nějaké výstavy v Pace a podobně. Několik soch dodnes stojí v Lázních Bělohradě. I v Jičíně u rybníka Šibeňák jsem posadil jednoho dřevěného hastrmana. Jmenoval se Klídek a děti se na něj chodily koukat. Jenže po pár měsících Klídka někdo sebral a asi ho teď má na zahradě. Tak jsem dalšího nedělal," vypráví.

Kvůli pokročilé artróze v rukou a ramenech už v posledních letech tolik nevyřezává. Ve volných chvilkách se tedy alespoň věnuje malování. "V našem spolku umělců z Podkrkonoší nás postupně ubývá a moc mladých nepřichází. Umění na menších městech není k uživení. Ale jako koníček je krásné," říká.