Covidová doba pro vás musela být náročná. Jak jste se popasoval s karanténou?
Přiznám se, že jsem vládní nařízení moc nedodržoval. Jezdil jsem na výlety, i když se nesmělo. Doma bych to nevydržel, byl jsem jako ve vězení. Tak jsem za loňský rok nachodil nejvíc kilometrů v životě – celkem 3300 km, z toho asi 750 po Slovensku, zbytek u nás. Určitě ale nic nepodceňuju, vím, že je to problém. Ale snažím se mít imunitu tím, že chodím po horách a vyhýbám se rizikovým situacím a velkým davům lidí.

Měl jste také letět do Nepálu oslavit narozeniny.
Ano, ale kvůli covidu nelétají letadla do Indie a taky jsem si před třemi týdny zlomil při pádu z kola klíční kost. Byl jsem v Nepálu celkem šestkrát. Před deseti lety s přáteli, před dvaceti s manželkou a na padesátiny s tehdy šestnáctiletým synem. Letos jsem měl jet sám. Ale i kdyby letadla létala, rodina mě zrazovala. Tak půjdu radši na Milešovku.

Na to, že oslavíte osmdesátiny, jste hodně akční. Je věk opravdu jen číslo?
Je to tak. Ale jak se blížím k osmdesátce, cítím, jak síly ubývají. Když si vzpomenu na to, jak jsem dřív lítal a kolik jsem toho dokázal, nedá se to srovnat. Ale v mém věku už musím přemýšlet i nad tím, co si můžu dovolit. S věkem musí přijít i pokora.

Ivan Pírko oslaví 2. října své osmdesáté narozeniny. Pochází z Holic, odtamtud ale odešel hned jak mohl. Jako syn živnostníka nemohl jít napoprvé studovat, na vysokou školu ho pustili až po vojně. Po studiích v Hradci Králové se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako projektant vodních staveb. Cestuje celý život, ať už pracovně nebo soukromě. Nejraději tráví čas na horách, hlavně v Itálii, která je jeho druhým domovem. Nyní už 30 let žije s manželkou v Jičíně, kam za ním s radostí jezdí jeho kamarádi z Klubu přátel hor Ivana Pírka. Projel většinu Asie, Afriku i Evropu. Pouť do Santiaga šel dokonce desetkrát a posledních několik kulatin slavil na treku v Nepálu.

Často na cesty vyrážíte sám. Proč?
Chodím rád sám. Ale zároveň jsem taky rád, když můžu někoho provázet. Vždycky jsem dělal programy, pro cizí lidi, přátele i pro svoje děti. Pracoval jsem i pro cestovní agentury jako průvodce po horách. Vždycky jsem přichystal detailní program a šel se skupinou lidí. Vyrážíme taky s naším Klubem přátel hor, to jsou lidé, které jsem potkal na cestách, ale přidávají se i další. Ta přátelství a hezké chvilky jsou pro mě nejhezčí dárek. Ale potom vždycky potřebuju vyrazit na výlet sám, odpočinout si od všech lidí. Když jsem sám, mám také větší šanci potkat někoho nového.

Když chodíte sám po horách, nemáte strach, že by se vám mohlo něco stát?
Zatím jsem nikdy neměl strach, ale musím říct, že jsem se často dostával do problémů s dehydratací. Mám tu slabinu, že málo piju vodu. Rád si dám pivo nebo víno, ale vodu tolik ne. To se musím naučit. Loni na Slovensku jsem kvůli tomu skončil ve špitálu. Ještě štěstí, že tam byli tak skvělí lidi, kteří mi pomohli. V Rusku jsem se zase za Uralem potkal tváří v tvář s vlkem. Sundal jsem batoh, že se jím budu bránit. Ale naštěstí mě nechal na pokoji. Manželka mi na to řekla, že jsem byl tak vyhublý, že by si na mně stejně neměl co sežrat.

Ale třeba pro ženy je cestování na vlastní pěst větší riziko.
To je určitě pravda. Já na to mám takovou metodu: když uprostřed ničeho daleko od vesnice potkám třeba chlapa se psem, dám se s ním do řeči. Zeptám se třeba na cestu a zkusím ho stáhnout na svou stranu a spřátelit si ho. Věřím, že tím odvrátím hrozbu, že mě okrade nebo propíchne. Myslím, že je v lese a na samotě v horách bezpečněji, než ve městě na nádraží. Však kdo by za vámi kvůli pár eurům šplhal nahoru?

Jaký výlet byste doporučil začínajícím cestovatelům?
Hlavně aby začali doma. Tady se člověk vyučí a získá zkušenosti a potom může přidat obtížnost a atraktivní lokality.

Kde se nejvíc líbilo vám?
Miluju italské Dolomity. Itálie obecně je můj druhý domov, za život jsem tam byl snad stokrát. Krásný byl také trek na Korsice, ten ale byl i nejnáročnější. Jel jsem tam pozdě, měl jsem se tam vypravit o dvacet let dřív. Ale to jsem opravdu padal únavou. Úžasná je Indie. A ještě za totáče jsem procestoval sovětské republiky. Uzbekistán, Tádžikistán, na Kavkazu jsem se dokonce učil od ruských horolezců lézt po ledovci.

A kam byste se naopak už nikdy nevypravil?
Na jednu cestu jsem nedojel. Chtěl jsem na kole dojet na Krym, to bylo rok před tím, než ho zabrali. Ale cesta po té části Ukrajiny byla děsná. Rozbité cesty, dlouhé lány a placka, nikde nic. A ta bída. Všude chodili naštvaní lidé, kteří byli chudí a měli hlad, ale zároveň byli vůči všemu absolutně neteční. Tak jsem v Oděse nasedl do vlaku a jel radši do Užhorodu.

Projel jste skoro celý svět, ale Amerika v seznamu chybí. Neláká vás?
Láká, a moc. Byl jsem ale jen pracovně na Kubě. Mým hendikepem je angličtina. Nikdy jsem se ji nenaučil. V USA by se mi určitě líbily parky, ale blíž mám k Asii. Jižní Amerika mě láká, dokonce jsem ji měl naplánovanou. Chtěl bych vidět hory v Peru. Na to už si ale netroufnu.

Jakou cestu máte v plánu dál?
Chtěl bych zase do Gruzie, tam jsem si to v posledních letech moc oblíbil. Taky chci dokončit Svatojakubskou pouť z Rožmitálu přes Klatovy směrem k bavorské hranici. Obecně mě poutní cesty začaly bavit. Potom bych takhle chtěl projít jižní Moravu.

Momentálně je na jedné z nejslavnějších poutí do Santiaga cestovatel Ladislav Zibura. Sledujete ho?
Aby ne! Cestuje podobně jako já, mám načtené všechny jeho knížky a moc se mi líbí jeho přístup. Pouť do Santiaga je úžasná, šel jsem ji celkem desetkrát, pokaždé z jiného místa, aby to nebyla nuda. Všem to doporučuju, hlavně ať jdou sami. Lidé tam jsou tak krásní a čistí, je radost je potkat.

Co na vaše trajdání po světě říká vaše rodina?
Cestoval jsem odjakživa, hned jak to šlo. Vždycky jsem byl trochu neposeda. Manželka umí pět jazyků a velmi často vyrážela se mnou. Ale k cestování a aktivnímu životu jsme vedli i naše děti a vnoučata. Synové jsou právě na výletě na Elbě. A devítiletý vnuk si loni vyprosil, aby mohl distanční výuku dělat tady od nás. Odpoledne jsme s ním totiž chodili do skal, na horolezeckou stěnu, s babičkou hrál na klavír. Toho desetiletého jsem vzal do Benátek, aby poznal, že jazyk se učí pro sebe. Dokonce si sám objednával jídlo. Společně strávený čas je nejlepší dárek, co jim můžu dát.

Ne každý ale čas na tolik cestování má.
Je to tak, ani my jsme ho neměli, když jsme byli mladí a chodili jsme do práce. O to víc si ho musíme užít teď. Peníze jsou v životě důležité, musíte je mít. Ale nejsou nejdůležitější. Nejvíc jsou vztahy a čas. Nejen ho mít, ale taky ho umět dobře strávit. Někdo se to naučí brzo, někdo až ve stáří a někdo se to nenaučí za celý život.