Na jaře tohoto roku se v tisku i v dalších informačních kanálech objevila zpráva o tom, že po více než třiceti letech provozu naplní pravděpodobně svůj osud dětská léčebna neurologických poruch Vesna v Janských lázních. Důvodem je podle tehdejšího ředitele janskolázeňského podniku doktora Romana Koudele skutečnost, že zdravotní pojišťovny snižují své náklady na lázeňskou péči, kapacita je nenaplněna, náklady vysoké a že léčba dětských pacientů bude probíhat v menších zařízeních a Vesna bude pro svoji předimenzovanost uzavřena, navzdory protestům odborné i rodičovské veřejnosti.

Na tom by nebylo nic zvláštního, protože zdravotnická zařízení vznikají a zanikají. Ironií osudu však je, že tentýž Roman Koudele usiloval v době ne tak vzdálené o zánik lázní v Železnici po několik let, až se mu to nakonec v roce 2002 podařilo. Argumentoval tehdy, že tyto malé lázně s omezenou kapacitou je nerentabilní provozovat a že je jednoduše nahradí právě výše zmíněná léčebna Vesna. Ve hře byl ještě restituční spor…
Lázně – Dětská léčebna Železnice * 19. února 1953 – + 27. září 2002

V roce 1953 vznikla v areálu rašelinných lázní léčebna dětské mozkové obrny i dalších neurologických onemocnění dětí. Léčebné metody jejích zakladatelů prof. Vojty a prof. Lesného proslavily toto zařízení po celé Evropě. Srdcem všeho byla budova tehdejšího hotelu, jehož podobu ve svých pozdějších snech měl každý tehdejší pacient, jenž v lázních zanechal svou emocionální stopu.

„Dne 19. února 1953 nastoupili do léčebny první dětští pacienti. Skončila tak půlstoletá éra rašelinných lázní. U zrodu léčebny stáli přední čeští neurologové, pánové Henner a Lesný."

V roce 1954 právě v lázních Železnice spatřil světlo světa objev profesora Václava Vojty, tedy rehabilitační metoda léčby elastiků, dětí postižených Dětskou mozkovou obrnou, která je známa jako „Vojtova metoda", kterou ovšem sám autor a jeho spolupracovníci označují sami jako „Vojtův koncept", rehabilitační metoda, která pomáhá již několika generacím lidí onemocnělých DMO.

V letech 1954—1955 prošla léčebna nákladnou rekonstrukcí a inovací léčebného vybavení. Velká investiční výstavba proběhla v letech 1957—1962 (přístavba hlavní budovy, nástavba 1. patra, výstavba kotelny, renovace vodovodní a elektroinstalační sítě a kanalizace. V osmdesátých letech disponovala léčebna cca 125 lůžky (tj. o 100 % více než v roce 1953. V té době rovněž proběhla výstavba školního pavilonu.

„Jezdily sem opakovaně na dvou až tříměsíční pobyty, některé i déle. Vzhledem k dlouhodobému pobytu musela samozřejmě u léčebny být zřízena i škola a školka. Díky vyhlášeným léčebným výsledkům přijíždělo na léčebný pobyt mnoho dětí z ciziny. Hodně dětí bylo z Itálie, Rumunska, Bulharska, Ruska, Gruzie, Německa, Rakouska, ale i z arabských zemí a ze zámoří. Postupem času byla léčba rozšířena i na další poruchy centrální nervové soustavy, to znamená stavy po úrazech mozku, po zánětech mozku, po cévní příhodě mozkové apod. V letech 1954 – 62 prošla léčebna nákladnou rekonstrukcí."

Právě tehdy byla zbudována část areálu, které od té doby nikdo znalých poměrů neřekl jinak než „přístavba". Ta byla spojena s budovou lázní, kterou tvořil bývalý hotel „Valdštejnův dvůr". V osmdesátých letech byla zbudována škola a propojena stejně jako přístavba s hlavní budovou lázní. Zatímco lázně byly léčebným zařízením pod přímou správou ministerstva zdravotnictví, zřizovatelem školy, která měla tři výukové plány, tedy pro první a druhý stupeň základní školy, oba stupně školy zvláštní a rovněž zde probíhala výuka podle osnov pro školu pomocnou, byl školský úřad v Jičíně. To znamená, že škola sloužila jak pacientům lázní, tak i dětem, které potřebovaly speciálně pedagogickou výuku a pocházely z okolí Jičína.

Změna politického a hospodářského systému v roce 1989 s sebou přinesla i labutí píseň existence dětské léčebny v Železnici. Potomci poslední majitelky paní Karenové vznesli jistě oprávněný restituční nárok. Podle svědectví pamětníků bylo prvotním záměrem nechat dětskou léčebnu se vskutku světovou pověstí nadále v provozu, restituční nárok mohl být vyřešen nikoliv navrácením majetku nemovitého, nýbrž finanční náhradou. Žel, k dohodě s restituenty nedošlo, patrně v důsledku „nevůle" vedení dětské léčebny v Železnici, kterým bylo ředitelství státních lázní Jánské lázně.

Důvody neochoty byly dle našeho mínění tyto:
1) V posledu úspěšná záměrná likvidace léčebny v Železnici podpořená tvrzením, že v Janských lázních je od roku 1981 funkční nově vybudovaná dětská léčebna Vesna, jež má nedostatečnou výtěžnost při současném provozu v Železnici; kapacitu Železnice Vesna v případě potřeby „unese".
2) Změna pravidel poskytování lázeňské péče ze strany zdravotních pojišťoven, kdy plně byla hrazena třítýdenní léčba jednou za dva roky, což je vzhledem k charakteru onemocnění a obvyklému způsobu léčby v rozsahu nejméně hodinové každodenní tělesné rehabilitace po dobu nejméně dvou měsíců je z hlediska neurologického a rehabilitačního lékařství pokládáno za hluboce nedostatečné. Navíc ředitel Janských Lázní rovněž argumentoval v září 2002, tedy v době, kdy lázně Železnice byly uzavřeny, že již není zájem o léčbu v Železnici. A odtud pramenila obava z oné údajně možné nevytíženosti železnické léčebny, avšak „někteří ze zaměstnanců, kteří si nepřáli být jmenováni, odmítají, že by nebyl zájem o pobyt v místní léčebně, byť sami přiznávají, že poslední období bylo o něco slabší. Nicméně jsou přesvědčeni, že pokud by fungovala přijímací kancelář přímo v Železnici, kapacita zařízení by se bez větších problémů naplnila".

Odborným pracovníkům rehabilitačního oddělení v Železnici byla vytýkána neodbornost, a to zejména lékařům. Na otázku novinářů, proč ale z léčebny odcházejí další lékaři, odpověděl ředitel, doktor Koudele takto: „Odcházejí. Svým způsobem nezvládli právě tu zmíněnou racionalizaci nebo větší pracovní zatížení, větší důraz na odbornost, proto dali výpověď. Pro léčebnu to ale není až tak velká škoda. Budou samozřejmě nahrazeni kvalitními lékaři a já jsem přesvědčen, že v tuto chvíli léčebna funguje lépe než před několika dny nebo týdny…"

Po devíti měsících bylo jasno, leč dítě se nenarodilo, obrazně řečeno, jak by snad někdo bláhový očekával, místo toho nastala náhlá smrt. K 30. září 2002 dostali všichni zaměstnanci výpověď, brány domova byly uzavřeny. „Druhý domov opustili poslední pacienti den před svátkem svatého Václava, tedy 27. září 2002. Škola dokončila školní rok, pak i její žáci dokončili povinnou docházku v jiných vzdělávacích institucích. Areál definitivně osiřel v červnu 2003. Jednoduše to shrnul Vlastislav Došek:

„Smutně skončily velmi příjemné lázně s téměř rodinným prostředím, díky kterým většina z nás chodí nebo jim vděčí za pomoc. Pro mnohé z nás znamenaly druhý domov, místo, kde se prožívaly první lásky, mejdany či jiné krásné věci, na které se bude stále vzpomínat."

Objekt lázní v Železnici je v současné době nabízen již jedenáctým rokem k prodeji, včetně okolního pozemku, což vzhledem ke komplikovaným vlastnickým vztahům, je stále velmi obtížné. Areál je dnes v srpnu 2013, opuštěný a chátrá.

Bývalí železničtí pacienti vytvořili občanské sdružení mimo jiné s cílem záchrany a rekonstrukce budov v areálu bývalé dětské léčebny a školy v Tyršově ulici v Železnici a usilují o využití budov a pozemků k humanitárním účelům v oblasti sociálních služeb, zdravotnictví, vzdělávání a kultury a dalších pro společnost prospěšných aktivit.

Kontakt: Vláčkaři o. s., Petýrkova 1952/22, 148 00, Praha 414, e-mail: laznezeleznice@gmail.com, ičo: 01583557, číslo bankovního transparentního účtu FIO Banka: 2000411191/2010

Co bude s Vesnou?

Budovu zvanou Vesna v Janských Lázních podobný osud jako areál v Železnici asi nečeká. Vesna totiž stojí na samotě vedle lesa nedaleko lyžařských areálů a lanovky na Černou Horu. A ubytovacích a wellness kapacit pro turisty je tak žalostně málo…

Mimochodem dnes již bývalý ředitel Státního podniku Janské Lázně pan ředitel MUDr. Roman Koudele je dle Obchodního rejstříku předseda představenstva Česko-moravské lázeňské, a. s. Identifikační číslo: 27518639.

Ale řečeno s klasikem: „My nesmíme ani naznačovat".   Daniel Srb a Václav Kozel, Vláčkaři, o. s