Specializuje se na tvorbu zvonic, zdobené květináče a lavice a také bezidentitní ženské figury. Jeho nástrojem je motorová pila.

Ochotně mě pozval do svého domova. Bylo to příjemné posezení, neboť Honza Kužel je člověk přívětivý, vtipný a v dobrém smyslu slova svérázný.

„Já jsem přivandrovalec z Dolních Míseček. V Dobré Vodě jsem poznal manželku Marcelu, tak jsme tady už zůstali. A jsem tu už dvacet tři let," začal umělecký sochař, který se v Lomnici nad Popelkou vyučil na dřevorubce.

Od tohoto oboru se ale přesunul jinam. Nebo ne? „Víte, od dřevorubectví k dřevořezbě je malý krok. Když je člověk od dětství v lese, s dřevem se seznámí. V patnácti jsem už motorovou pilou řezal lavice. To má sice k dnešním výtvorům daleko, ale už samo o sobě je to zpracování dřeva do užitečného předmětu. Pak ale nastala pauza a nic. A potom následovalo seznámení s lidmi, kteří to s pilou uměli. Hrozně mě to zaujalo!" vypráví.

Cvičení dělá mistra
Ovšem říct si, že člověk začne tvarovat ladné křivky, nestačí. Honza Kužel se o tom záhy přesvědčil. „Měl jsem hrůzu, fakt hrůzu něco stvořit. Jak se říká, že autor musí dílo předem vidět, tak já to prostě neviděl. Vůbec jsem to v sobě neměl. Byly to spousty dřeva a spáleného paliva, než jsem se k tomu dostal. Musel jsem se sám vyřezat."

Cesta byla trnitá, ale nyní si Honza Kužel může užívat svého vypracovaného talentu. Slov „sochař" a „umělec" se však zdráhá. Jak nám řekl, nepořádá žádná sympozia, s díly se nepiplá několik dní, jednoduše intenzivně řeže a ze dřeva (či v zimě z ledu) vyvstávají jeho úžasná díla.

To, že na výtvory potřebuje na rozdíl od běžných sochařů obvykle pouze den či dva, má jeden velmi pozitivní efekt. Jeho díla přijdou jen na několik tisíc korun,. „Sochaři se mým cenám vlastně smějí. Říkají, že jsem jeden z těch, kdo jim ničí ceny."

Zákazníků je prý tolik, že nemusí tvořit vše, co si někdo vymyslí. „Když je to něco šíleného, tak to odmítnu. A povím vám, že lidí, kteří chtějí hlouposti i sprosťárny, přichází hodně," uznává.

Honza Kužel je natolik inspirativní osobou, že se kolem něho zkoncentrovala skupina nadšenců různých věkových kategorií. Říkají si K106, což prý má dva významy: Zaprvé „Kužel, co řeže o sto šest", nebo zadruhé „Kýčaři, co řežou o sto šest". Prý ať si každý vybere, co sedí jeho názoru více. „Mám řezací chasu. Když se řekne, že jedeme na Benecko, jsem schopen sehnat dost kluků, kteří pojedou se mnou."