Čím to je, raději snad ani vědět nechtějte. Moc mě to na vás mrzí. Moc. Jste líní, pohodlní a šetříte, mí drazí vrstevníci, a vaše děti jakbysmet.

Nechce se vám vstávat ráno v pět, tahat těžké krabice, polykat kilometry, hádat se o stoly, a k tomu ty stálé hrozby, že bude hůř, a co vše kolem nás stagnuje. Zlatý bolševik! To se nám to sbíralo, tlačilo u stolů, kupovalo i prodávalo! Bylo vše a bylo to laciné. Jak je to možné, tenkrát bylo na všech burzách nabito, a dnes je nás jak do mariáše. Mladí nemají zájem, utrácí za jiné, vzdělání, cestování, auta, počítače, půjčky na hlouposti, děti, drahé byty, placené zdravotnictví… Žene je strach o zaměstnání a strach ze ztráty sociálních jistot. To vše jsme za socialismu neměli a tak se dařilo sbírání…

Sněžilo a na cestě to klouzalo. Burza skončila a už o půl jedenácté, všichni balili a my už se viděli na obědě. Žel naše oblíbená restaurace v Úlibicích byla zavřena… A tak nezbývalo než volit další u Jičína, U Rumcajse. Ale nevím, co mě to popadlo a řekl jsem ,,ne" a ke ,,svatbě" nedošlo. Škoda, další restaurace už měly na jídelním lístku jen sanitární den a zavřeno. Byla neděle, uprostřed ledna. Kde asi byli moji restauratéři? Na burze v hradeckém Aldisu ne. Hádal bych, Maledivy, Madagaskar, Mosambik, Mombasa, tam všude, kde se dobře utrácí, opaluje, relaxuje.

Utrácejte doma
Nemám důvod, proč to těm pilným přičinlivým hostinským nepřát. Ať utrácí a veselí se. Ale ať utrácí také doma, za krámy, za sbírání čehokoli, co dělá naše kredence úžasně krásné, plné pucláků, malovaných hrnečků, hmoždířů, mušlí, suvenýrů z cest. Nezapomínejte sbírat. Každá stará věc má svou jedinečnou legendu. Co rukama prošla, kdo všechno ji měl, o čem snil.

Nikdo si nic do hrobu nebereme. Ty krásné věci mění svého pána a je proto možno naskočit do rozjetého autobusu a nechat se vézt, jak na surfařském prkně někde v Pacifiku, kolem krásné teplé moře. A to je odpověď, proč lidé nesbírají, a za co utrácejí hříšné peníze… Pro mne však legenda vážící se k dané staré, krásné věci, převáží nad krásou prchavého okamžiku. A proto, přátelé, sbírejte pro sebe a veďte k tomu taky děti. Kdo sbírá, tak nezlobí, a ještě k tomu se ledasco naučí. Nezhrubne, nezchudne, ,,zbohatne" o krásné zážitky. Napsal jsem o tom knížku Rub a líc mých pohlednic.

Nic není jenom bílé, natož černé, a krajíc chleba namazaný máslem, pokud vám spadne, tak zaručeně na stranu, kde je namazán. Ale platí tu rovněž, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zkuste to, ať je nás zase o něco víc…⋌Egon Wiener