Vedlejší neznamená podřadný. Znamená jiný. Kupříkladu nekomerční. Kupříkladu jinde. Zvou lidi do míst, které neznají, nebo které pozapomněli. Mezi paneláky i do nich. Kupříkladu na přednášky. Nebo do hospody. Ať vidí, jak to v Rentu v Bunkru vypadá.

Rozjeli to tak, že vydali i své noviny. V nich to vysvětlují, vedou anketu, dávají lidem slovo.

Dělají to po svém. Trochu ve zmatku. Pobíhají po baráku, lepí plakáty, Vymezují prostor pro posezení, pro napití a zakousnutí. Nepřetržitě běží film. U vstupu hraje kapela. Pak je stejně všechno jinak a nikomu to nevadí. Třeba že ještě neskončila přednáška a už hraje kapela. Nebo to jen ladí a ozvučují? Jen my starci jsme poněkud dezorientovaní. Měli bychme si konečně uvědomit, že takový je holt náš život.
Čtvrtek. Budova VZP.

Bývalý sekret. (Budova OV KSČ). Tam se milí mladí přátelé dělaly dějiny. Spořitelna, to bývala zasedačka, lékárna, to už nevím, budova bez výtahu, tam se úřadovalo. V Listopadu byly myšlenky věnovat budovu zdravotnictví, ale ten výtah…

Teď patří dům městu. Záměr – sociální služby a pedagogicko-psychologická poradna. Vnitřek se vybourá, boleťák a azbest přijde pryč. Zústane jen železobetonový skelet. Cena asi 44 milionů bez DPH, dotace asi 20 milionů, dokončení červen 2020. Pánové z radnice , Hamáček a Šmíd byli struční a věcní.

Přednáška o sídlištích M. Kohouta se protáhla na dvojnásobek času a vyslechlo ji 39 lidí, převážně mladých. Před koncem odešlo jen 5.

Po baráku pobíhali pořadatelé, muzikanti, věšeli plakáty, které tak přesně neplatily, ale nikdo se nenaštval. Hlavně, že divadlo s názvem Vstupujte jednotlivě našli. Bylo totiž zajímavé svou záhadností. Pán v bílém plášti posadil jednotlivce na židli, pak mu dívka dala k opatrování květinu, že ji nesmí dát z ruky. Pak tomu jednotlivcovi zavázali oči a hučeli do něj tak, že slib nedodržel. Za což mu posléze dívka projevila nelibost a jemu to bylo líto. Byla pěkná, nezasloužila si to. Psychologická hříčka pro jednoho diváka o tom, jak to v světě chodí. Divák odtud vyjde a nemůže se z toho sebrat.

Na závěr byla muzika a o té ať píšou ti, kdož tomu rozumí.

Pohádkové noviny.
Vsuvka k Jinčíčinu. Ostatně soudím, že jejich stáří je jen o rok menší, než celého festivalu. Lidé tam odcházejí a přicházejí a to je dobře. Akorát, že někteří odcházejí úplně. Vybavuje se mi třeba pan malíř. Byl to Ivo Nesler? Taky myslím Jana Hofmanová? Mění se i stáří redakce, tj. směrem dolů. Brýlaté i nebrýlaté redaktorky / studentky s drahými foťáky na krku vypadají nadějně.

Nám už jen přicházejí vzpomínky. Promiňte jednu. Redakce tenkrát obstarávala si i tisk, pokud možno sponzorsky. Po skončení vydávání byla cukrárna a veškerý výdělek přišel potřebným lidem, nebo organizacím. Například holčičce Toničce do Indie, jičínskému Apropu, či dětskému domovu v Nechanicích. Ale nejen. Tam všude ho redakce osobně doručila. O tom současná redakce nic neví. Ekonomiku a mezilidské vztahy obstarávají jiní. Je to dobře, není? Je to příklad změny, ke které festival Jičín město pohádky dospěl.

Pátek. V okolí Bunkru
Správně Sídliště Nové Město. Dobře vybrané. Jedno ze dvou jičínských sídlišť, každé po čtyřech tisících. To druhé, Sídliště Husova, se povedlo. Abychom se vyjádřili o jižní části Jičína decentně. Je užitečné to srovnání. Dobrý nápad Jinčího Činu (JČ) přivést sem tolik lidí.

I když – domorodců málo. Nejsou zvyklí. Takže jsou tu hlavně příznivci JČ, tedy mladí. Pár domorodců přišlo na přednášky. Nevěděli co je JČ, co je čeká. Škoda. V Jičínském zpravodaji to Pavlína dobře vysvětlila. Nejsme zvyklí vyhledávat, zajímat se. Musíme mít všechno polopatě. Pečlivě seřazené. Improvizace nás děsí. Taky jeden z poznatků, který JČ přináší.

Ale ten plácek před vchodem do Exitu skvěle zaplněn. Kavárnice Eliška a Markéta přijely z Hradce. Tam mají kolovou kavárnu. Jmenuje se Bajkazyl. Dáš si kafe, oni ti spravějí kolo. Nebo si spravíš sám. Do Jičína přivezly skvělé limonády vlastnoručně míchané. Když melou kafe, vypráví o něm.

Vedle Postav si sídliště. Děti si nejdřív vyberou dřevěný špalík - panelák, potom ho pomalují. Pomalují i sebe, některé maminku. Ostatně malují i dospělí. Kdo by nechtěl mít svůj panelák.
Blešák. Blešáky jsou v Jičíně v oblibě. Zkoušejí, předvádí se děti i maminky. Na šňůrách je náležitý výběr. Je to krásný estetizující prvek. Neměl by být na sídlištích častější? Knižní „velkoobchod“ byl tedy menší. Učebnice matematiky se neprodala.

Street art táhnul. Až z Olomouce přijela parta, která učila jičínské děti malovat graffiti. A si je přesnější sprejovat. Jak blízkou musí být nádobka, aby se dílo nerozpíjelo. Monozí nevědí, že tohle je umělecký směr, který se učí na vysokých školách. Ti hoši tam studují. Vida, každá věc má dvě své stránky. Oni mají skupinu, majitelé zdí si je objednávají, aby jim tu zeď vyzdobili. Vše se řádným posvěcením úřadů. Nejsou to tedy jen grázlové, jaké ukazuje známý film.

Umění expanduje do okolí. Na různých místech jsou natažené šňůry, na nich trika, na nich citáty, poezie. Hledej!

Přednášky byly tři a nebudeme je popisovat detailně. Účast byla od dvacíti do osmatřicíti. Pár domorodců přišlo, zejména očekávali diskuzi. Že si vylejou své srdce. Oprávněně. Ale moderátor se držel svého, nepřipustil zabíhání do detailů. I autor článku byl usazen.

Z úst přednášejících kupříkladu zanělo: Urbanismus není moc o lidech. … Je sídliště anonymní? … Vykořenění. … Lidi si našli způsob soužití s místem. … O sídlištích v malých městech se ví málo. … Co s těmi auty? … Atd.

Diskuze o podobě jičínských sídlišť byla očekávaná a pokračovala i v kuloárech. Jistě, že sem vstoupila politika. Přišli ti zastupitelé, kteří teď vládnou (I, Krabcová, P. Hamaáček, L. Havel), z opozice jen L. Brykner. Sestavu doplnil městský architekt Jiránek. Škoda, že ne další.

Jistě, že vstoupila politika. Trochu divadlo. To když se do sebe pustili pan místostarosta Hamáček a Láďa Brykner. Ve věci Odpočinkové zóny Cidlina. Ale bylo to pěkné, věcné, moderátor to zvládnul. Ale vždyť politika je divadlo.

Hlavní témata – parkování, Odpočinková zóna včetně napojení na popovickou silnici, děti si své místo najdou, teď mají jiné zájmy, byty jsou drahé a to nám trochu pomáhá, je třeba se naučit komunikovat, výkup pozemku pro veřejné stavby je často problém, málo zeleně, nafukovací hala pro tenis apod. Bunkr – uklidit, odvětrat, zjistit, zda občané projeví zájem.

Tak tohle byl jen kousek pátku v podání JČ.

Sobota. Sidliště Husova za Billou.
Parčík se skupinou stromů a dětským hřištěm. Poslyšme, co se sem všechno vejde.

Parta tanečníků a tanečnic, Nejen tancujou, ale i učí. Skupinové. Pohybové, ale i náhlé zklidnění. Převleky, jakou součást tance.


Okolo stolu šijou si dívky, i kluci pytlíčky z klůcků. Jako se za starých časů sedávalo, povídalo, pracovalo. A zase blešák. Rozvěšené šatstvo mezi stromy je skvělý výtvarný prvek. Přineseš, zkoušiš, odneseš, nebo ani ne. Vždyť je to symbol. Symbol výměny, dobročinnosti. Vzájemné pomoci. Radosti z objevování, když najdeš hledané. A to všechno bez jediné koruny.

A zase přednáška, diskuze. Lidé se střídají. I oni chtějí říct svoje. Můžou. Jeden detail: elektrika. Kvůli promítání. Natáhne se kabel od dobrých sousedů z domu. Všechno jde, při dobré vůli. A nápadech.
Divadlo. Přijeli komedianti. Na staročeský způsob. Postaví se stan. Ejhle, kde by se všichni vešli. Takže divadlo v otevřeném stanu, divácké lavice do oblouku venku. Na sídlišti ozývá se smích a tleskání. Divadlo svépomocí. Užívají si diváci i herci.

Ptačí budky – krmítka. O tom víc, u toho jsme byli. Sháněli jsme bedýnky po ovoci a zelenině, odřezky u pana truhláře, zbytky latí na stavbě, dokonce i krytinu na střechu. Nakonec vezli jsme plné auto materiálu. Všechno je k mání zadara. Jen trpělivost.

Stejně jsme se báli. Že nikdo nepřijde. Že se nebude dařit. Že bude chybět nářadí, nebo materiál. Akorát chyběly hranolky dvakrát dva. I hřebíky se našly. Ale hlavní překvapení bylo v zájmu. Pracovaly rodinné týmy. Velcí, malí. Překvapení v tom, že převládaly ženy. Většina výrobců kouzelně ničemných. Ani kluci dneska neumí přeříznout lať. Ale překvapily Vrchlabačky. Maminka a dvě dcery. Pak holky přiznaly, že chodí do dílny k dědečkovi.

Tenhle vrchlabský tým vyrobil první budku a taky si ji odvezl domů. Jen jedna budka zůstala tam viset na stromě. Původní záměr ponechat se nesplnil, ale nevadí. Radost z vlastního výrobku stojí zato.
Lidé z domu přicházejí, protože viděli z okna. Taky JČ roznesl letáčky. Zírají. Nejsou zvyklí systému udělej si sám, pomoz druhým. Zapojují se. Ale to je přece ono. I takhle se dá žít na sídlišti.
Slušelo by se pochválit celý ten jinčíčinový tým. Ale oni by o to asi ani nestáli.

Neděle. Taky Balbineum
Balbineum je spolek, který se stará o Jezuitskou kolej. Tu otvírá, aby tam oživil kulturní dění. Naposledy, vzpomínám, konalo se na Valdštejnské slavnosti. Ale taky, to je nejdůležitější, usiluje, aby se tu dělo něco stavebně. Přináší radnici návrhy na takové úpravy, aby se kolej postupně měnila na vzdělávací centrum. Ostatně kvůli tomu, ji Jezuiti postavili.

Slovo „postupně“ je výstižné. Stovky milionů, o kterých bývala řeč, se na Kolej neseženou. Úředně se tomu říká, že se nenašel vhodný dotační titul. Ale úpravy po malých částkách se provést dají, aby Národní kulturní památka po částech plnila svůj účel. Tohle všechno se hledá, vymýšlí. Věru to není lehké. Budova se v historii přestavovala, jak postupně měnila svou funkci. Byla školou, byla kasárnami pro naši, posléze sovětskou armádu. Přestavby byly často necitlivé z hlediska památkové hodnoty. Dnešní přístup musí citlivější a zákonnější.

Kupříkladu omítky, výmalba. Jen podrobný průzkum není maličkost (Peníze, čas…). A tak se musí opatrně, aby vespod malba zůstala zachována, ale zdi sloužily. Vojáci si v budově stavěli příčky podle své potřeby. Ty jsou teď opatrně rušeny, aby půdorys se vrátil do původního historického stavu. Ale aby prostory sloužily záměru. Kupříkladu pro galerii. Zatím v přízemí druhého nádvoří. Opatrně se musí s elektroinstalací. Ta je zatímně tažena po povrchu, aby alespoň pro letní provoz posloužila.

Na provedení záměru dalo město zatím 4,5 milionů, z toho 2 využily se letos. Jak jde čas, jak pokračuje dílo, objevují (odkrývají) se prostory a tím i problémy. Přicházejí nové myšlenky, nápady. Postupovat se musí opatrně, památkáři hlídají historickou hodnotu. Úředníci vypracovali dokonce materiál Nástrahy a úskalí projektu Balbinea. „Ale co s tím, to tam nenapsali.“ Říká s trochou ironie nejmenovaný člen Balbinea.
Tož máme v Jičíně i takový problém. Buďme rádi, že ho máme, že jsou lidé a spolky, které se starají. A radnice jim jde na ruku. Dobře, že na závěr JMP Balbineum kolej otevřelo a ukazuje lidem, jak situace vypadá. Bohumír Procházka