Karel Hynek Mácha psal o této pouti mimo jiné: „…hučel vítr, jakoby Slezsko tajemnými slovy k sestře české mluvilo přes rozdělující je hradby. Pusto kolem, pták i zvěř míjí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto; jen člověk jediný tiskne se vždy výše a výše v čistější nebe blankyt a nalézá zde tajemně šustící mech a studený vítr."

Podobné počasí asi bylo i tentokrát. A navíc stoupalo nahoru rekordních 66 poutníků ve věku od 4 do 73 let, kteří kráčeli stezkou kolem kapličky k bývalé Obří boudě, kde je dnes polská chata Slezský dům, kde se všichni občerstvili, převážně z vlastních zdrojů. Poté pokračovali na vrchol bičováni nárazovým větrem o rychlosti vyšší jak 100 km za hodinu, který ale rozháněl mlhu a ukazoval občas blankytné nebe a nádhernou krajinu kolem.

Cesta to byla namáhavá, ale všichni byli odměněni pohledy do Studniční a Úpské jámy a panoramatickými rozhledy ze Sněžky. Na vrcholu pod vlajkou republiky zazpívali hymnu pod taktovkou Josefa Kužela.

Sestup na Růžovou horu podél nových sloupů obnovené lanové dráhy už byl snazší. Zde se všichni odměnili v útulných chatách Růžohorky a Děčínské a v příjemné atmosféře dokončili sestup do Pece pod Sněžkou. Po celou dobu vládla neobyčejně přátelská atmosféra lidí, kteří se už znají z předchozích výstupů, ze společných pobytů na horách v Dolomitech či slovenských hor nebo zimních přechodů českých hor, v některých případech došlo i k navázání nových kontaktů s lidmi stejné „krevní skupiny" bez rozdílu věku, pohlaví či povolání v nádherné přírodě. Účastníci si obnovili fyzické i psychické síly a vzpomínali na ty, kteří tentokrát nemohli přijít. Všichni si slíbili účast na akci za rok znovu. ⋌Jitka Pírková