Všechno to začalo láskou k železnicím. "Jako fanda železnic jsem se dostal do party lidí, kteří pořádali jízdy s expresní lokomotivou Albatros 498. Tou se nám podařilo udělat první jízdu pro hendikepované děti do Jičína. Jezdívali jsme z Prahy a tehdy se účastnilo přes 400 dětí," vypráví o počátcích nápadu Jaroslav Jaroš. Za 19 let pořádání výletů vystřídali vlakových souprav několik, myšlenka ale zůstala stejná - poskytnout znevýhodněným dětem zážitek, který by jinak jen těžko získaly.

V minulosti se do akce zapojoval také pražský Jedličkův ústav a další organizace, které s dětmi z hendikepem pracují. Postupně se s výměnou vlaků a změnou podmínek měnila také posádka. "Jezdívali s námi i vozíčkáři a pohybově znevýhodněné děti. Ale tenhle vlak je vysoký, těžko bychom je do něj dostávali. Ale i tyhle děti se s hendikepem potýkají, i když to na některých není na první pohled znát," říká Jaroš.

Základní a praktická škola v Českém Brodě pracuje s dětmi s různými formami a stádii postižení. "Jsou to převážně děti s lehkým, a středně těžkým mentálním postižením, máme tady i několik dětí s poruchami pozornosti a chování," vysvětluje ředitelka školy Marie Šnajdrová. Hned po výstupu z vlaku se z dětí díky jejich odlišným potřebám stává chaotický chumel, který se učitelky a osobní asistentky snaží co nejrychleji seřadit na společnou fotku, než se po skupinkách rozprchnou za dobrodružstvím do jičínských ulic. Zatímco některé chvíli nepostojí a ošívají se, jiným dělá problém prostorová orientace a směrové pokyny. Přijely děti od nejmenších až po ty, které už mají povinnou školní docházku za sebou. Škola v Českém Brodě totiž poskytuje i dvouleté praktické studium.

Na střední školu se po absolvování praktické základky přihlásil také Tomáš. Do všeho nadšený chlapec v červené kšiltovce se nyní ve škole kromě běžných předmětů jako je matematika a čeština učí také praktické dovednosti. "Otevřeme školní kavárnu, Budu tam vařit kafe, nosit ho hostům a kasírovat. Taky budu mít byt a budu se učit prát a žehlit," vypráví s radostí. Podle ředitelky Šnajdrové se škola snaží děti vzdělávat prakticky, aby byly co možná nejvíc soběstačné v běžném životě.

Na Valdštejnově náměstí se skupinky rozbíhají do všech stran. Někteří se hlavně chtějí vyfotit s Večerníčkem nebo Králíky z klobouku, další se vrhají na hromady bělostného písku. Tomáš si spolu s dalšími sedá do stánku dílnou na skládačky origami. "Chci složit parník," prohlašuje a ukazuje na vzorové kousky. On a dvě mladší holčičky se do skládání ponoří a se soustředěním hltají instrukce slečny převlečené za princeznu. U vedlejšího stolu skládání papíru zjevně neuspokojuje představu čtyř dalších chlapců o zábavě. Z vyfasovaného papíru skládají vlaštovky a ty do minuty za hurónského smíchu sviští vzduchem. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, proto také přijelo tolik dospělých.

"Některé starší kluky jsme vypustili bez dozoru. Vědí, že ve 12 mají přijít ke kašně. Tak se vypravili na věž, ať nám vyfotí náměstí z vrchu," říká ředitelka.

Aktivit pro děti je letos na náměstí méně než v předchozích letech. Kvůli covidu a menšímu rozpočtu se organizátoři rozhodli přesunout hlavní část programu do Zámeckého parku. Tam se ale platí vstupné. "Uvidíme, co na to řeknou. Těšili se na velké pódium, to tady ale dnes není. Většina z dětí si ale nemůže dovolit zaplatit 50 korun za vstup a další desítky za atrakce," říká ředitelka.

Ani samotná cesta do Jičína není zadarmo. "Máme celou řadu sponzorů. Sám bych si to nemohl dovolit, vypravit speciální vlak a celý výlet zaplatit. Asi nejvýznamnějším sponzorem je firma ENGIE Services. Proto jsme přivezli i jejich vlajku. Některé děti jsou ze sociálně slabých rodin, nemůžu po nich chtít žádné peníze. A ani škola by si to nemohla dovolit. Mecenáše tedy potřebujeme" vysvětluje Jaroslav Jaroš.

Okolo oběda se učitelky s vychovatelky střídají v dozoru, aby si mohly zajít na oběd a prohlédnout si trhy. Moc času nemají, po druhé hodině musí posbírat všech 145 dětí a vyrazit na vlak, aby stihli mezeru v dopravě a dojeli v pořádku domů. Dětem ale i těch pár hodin evidentně stačilo. "Největší úspěch měly asi houpačky a autodrom, menší zase celou věčnost dřepěly na pískovišti. Ale všichni byli nadšení i z hranolek a zmrzliny," směje se jedna z učitelek. Podle Jaroslava Jaroše jsou největší odměnou rozzářené oči dětí, když se odpoledne vrací k vlaku. I samotná cesta je ale zážitek. V minulých letech s nimi vlakem jel třeba i Rumcajs s Mankou nebo patron festivalu Jiří Lábus. Pokud učitelům a Jarošovi vydrží elán, třeba se děti dočkají plné verze Výletu do pohádky za rok.