Z Prahy přijela dívčí kapela a hrála přesně to, na co přišli posluchači, většinou ne úplně mladého věku. Toliko tanec nepodařilo se rozproudit, i když se o to žena v country sukni snažila. Country Ladies byly dámy nejen na poslouchání, ale i na dívání. Byla radost, jak své kytary, mandolinu, housle a nástroj poněkud nezvyklý rozezvučely. Akorát věk nejstarší z nich odmítly prozradit. Ale černé vlasy, klobouky a všechno co k ženským patří, jim slušelo.

V jedenáct se slavnostně a se zasvěceným výkladem otvírala upravená muzejní roubenka. K výkladu jak se obsluhuje kolovrátek a jak se tká na stavu, přinesla mladá selka placky a ty byly jedna báseň. K tomu vyprávěla, že kolovrátkářky jedly kyselé zelí, aby měly sliny a dílo se dařilo. Bez slinění by to prý nebylo ono. A tkadlec že musel nejmíň deset hodin pracovat, aby si vydělal. Na chalupě vyfotil jsem si dřevěný ručně dlabaný okapní žlábek. Před tím světničku s postelí a stolkem s hrníčky a knížkou. Protože z téhle kombinace dýchl staročeský poklid.

V patře v muzeu trvá výstava Štěpánky Novotné, která byla nazvaná Nevědomně. Tam diváků nemnoho, spíš fajnšmekři. Ti si v klidu posoudili dva odlišné Štěpánčiny projevy. Buď pestré až křiklavé barvy a tvary. Všelijaké figury a figurky. Pohádkové, či určené k vlastní fantazii. Naproti tomu melancholická šeď deště za oknem, kde prosvítají historické stavby. Vyber si, diváku která Štěpánka ti konvenuje.

Tolik jen kousek Muzejního dne. Zpestřený hádankami, které najdou pozorní návštěvnici. Vždy jedna pro starší, druhá pro mladší. Jsou to hádanky historické, jsme přece v muzeu. A výstava fotografická, kde návštěvníci vybírají, která fotka se jim nejvíc líbila. Letos byla to fotka Jaromíra Šimka, kterou nazval Bude hezky.

Nezapomeňme, za rok bude Muzejní den zase v červenci.

Bohumír Procházka