Při čtení o dnešních učitelích vzpomínám s úctou a láskou na mé pány učitele v Habrech (na snímku dole učitelský sbor z roku 1942) - od paní učitelky Zadinové z první třídy přes pány učitele z vyšších tříd na pana učitele Stárka, se kterým jsme týden co týden chodili na školní zahradu, kde jsme s ním trpělivě pěstovali a ochutnávali všechno možné, až po našeho třídního pana učitele Kejhu, který chodil jen v pumpkách – páni učitelé, co se po válce vrátili z koncentráku – na pana ředitele Sedláka, který sympatizoval s Němci – jeho syn Ivan k nám chodil pro kozí mléko a pásl se mnou naše tři kozy – pan ředitel nás měl na kreslení a já jsem se ho hrozně bála, proto mi kreslení nešlo. Pan ředitel si sedl vedle mne a většinou mi celý výkres nakreslil, já jsem se pak už jen podepsala.

Učitelský sbor v ZŠ Habry roku 1942.

Jak s láskou vzpomínám na černovlasou paní učitelku Klosovou, s pihou krásy, která nás měla na můj nejoblíbenější předmět literaturu. Slohy a diktáty jsem měla z celé třídy vždy nejlepší. Bohužel, když jsem vyšla školu, zemřela ještě mladá na zákeřnou nemoc.

Vzpomínám na pana učitele Linharta na učňovské škole v Čáslavi, který nás otcovsky dovedl k závěrečným učňovským zkouškám a pak jsme za odměnu jeli na několikadenní nezapomenutelný výlet do Hřenska.

Kursy ruštiny
Už v Jičíně jsem se přihlásila do kursů ruštiny, kde nás vedl pan profesor Hrubý – a odtud byl jen skok na tehdejší SVVŠ – jak si vážím všech těchto profesorů – náš třídní pan profesor Bíma na matematiku, dovedl nás spolu s ostatními profesory a profesorkami k maturitě. Na ruštinu jsme měli opět pana profesora Hrubého, který nám občas zpříjemnil naše studium při zaměstnání, že jsme s ním usedli, celá třída, při sklence vína ve vinárně. Náš obávaný matikář Bíma nás tehdy dovedl k úspěšné maturitě a pak jsme společně prožité tři roky zakončili maturitním večírkem ve Slatinách.

Náboženství
Na obecné škole, mezi všemi předměty, i na vysvědčení, bylo náboženství. Učili nás katechetky, ale největší autoritu měl pan katecheta Kučera – který nejen, že nám kreslil do památníků – ale uměl usadit ty největší uličníky, které zvládl slovem, pravítkem na stolku nebo zataháním za ucho. A taky z těch kluků vyrostli dělníci, nádražáci a zemědělci. Když rozzlobený tatík ze špatné zprávy ze školy přiběhl do školy, pohrozil tam klukovi a řekl: jen mu přidejte.

Také všechny děti znaly Otčenáš a uměly z Desatera – nezabiješ - nepokradeš – cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo na zemi a abys dlouho živ byl. Za války byla velká láska v rodinách – rodiče se báli o své děti, nasazované v rajchu, modlili se za jejich návrat, neboť někteří se stali nezvěstní.
Za komunismu trpěly děti se svými rodiči, když jim brali rodné statky, milované koně, pojmenované kravičky – děti jezdily své rodiče navštěvovat do vězení, modlily se a plakaly za své otce, odsouzené k smrti.

Už mnoho let jsou v novinách vyfocené nově narozené děti a možná, že některé z těch malých, slavných, okusí i jinou slávu - ve vězení!   Květa Turková