„Mým životním krédem je zůstat člověkem, a pokud to jen trošku jde, zachovat si lidství," říká Michaela Vidláková.

Doktorce Vidlákové záleží na tom, aby vzpomínky na válku a holocaust zůstaly uchovány, a proto působí v Terezínské iniciativě, spolku lidí, kteří ghetto přežili a mohou podat svědectví. Do Hořic ji pozvala Eliška Zapletalová, farářka Církve československé husitské. Církev před mnoha lety koupila opuštěnou hořickou synagogu a užívá ji pro své bohoslužby. Proto husitská farářka považuje za svou morální povinnost připomínat osud židovského obyvatelstva. „Doufáme, že beseda bude pro vaše žáky a studenty vhodným doplněním učiva i velkým vkladem a směrovkou pro pochopení historie, ale i naší současnosti," stálo v její pozvánce.

Michaela Vidláková, pocházející z pražské židovské rodiny, nejprve seznámila posluchače s historií židovského národa, nacistickým antisemitským programem a poté i vlastní zkušeností. Pamatuje si, jak na ni doléhalo postupné vyčleňování z většinové společnosti, všechna omezení, kterým se Židé museli podrobit ještě dříve, než byli deportováni do Terezína, pevnostního městečka, které bylo vyčleněno jako sběrný tábor především pro Židy z Čech, ale i odjinud z Evropy. Pro většinu z nich byl Terezín jen dočasnou zastávkou, odtud se dál dostávali do vyhlazovacích táborů, především Osvětimi, kde je čekala smrt.

Život v Terezíně
Život v Terezíně byl těžký. Přeplněné městečko, málo jídla, otřesné hygienické podmínky, nemoci, které se rychle šířily. V důsledku fyzických a psychických útrap, či nemocí zahynulo v ghettu celkem 33 430 osob. Přesto měli ti, kteří se nedostali do transportu a zůstávali zde, poměrně velkou šanci na přežití. Patřila k nim i rodina Michaely Vidlákové. Jak sama říká, zachránila je šťastná náhoda, osud či anděl strážný v podobě hračky, dřevěného psa Pluta, kterého pro ni vyrobil její otec. Hračka se stala dokladem toho, že umí pracovat se dřevem, a tak byl zařazen na důležitou zakázku – výrobu dřevěných stavebních panelů.

Štěstí ji neopustilo
V ghettu se lidé snažili, aby na dětské vězně doléhalo strádání co nejméně. Ale i Michaelu Vidlákovou postihla celá série nakažlivých chorob včetně žloutenky. Nakonec se uzdravila a štěstí ji neopustilo ani ve chvíli, kdy měl její otec nastoupit do transportu. Vichřice shodila v táboře střechu a k opravě byli povoláni zruční tesaři. Než práci dokončili, poslední transport z Terezína odjel.

A tak se mohla Michaela po válce vrátit do Prahy s oběma rodiči. Její prarodiče však takové štěstí neměli, stejně jako mnozí kamarádi, s nimiž se potkala před válkou nebo později v Terezíně.
Holocaust znamená šest milionů zavražděných Židů. Díky lidem přinášejícím osobní svědectví, nebude tato skutečnost zapomenuta.

V listopadu 2009 obdržela Dr. Vidláková Cenu míru Lothara Kreyssiga. „Udělením ceny Nadace Lothar-Kreyssig-Friedenspreis je vyznamenán člověk, který slovu usmíření dává význam, člověk, který aktivizuje především mladou generaci a získává ji právě pro cestu smíru," řekl Michael Seils, předseda správního výboru této nadace.  Jindra Váchová