Martin je někdejší Turčiansky Svätý Martin. Dělaly se tam tanky, ale Havel to zakázal. Tak se říkalo po Listopadu, ale dnes už na to nikdo nevzpomene. Teď se tam pije známé pivo Martiner, v levné hospodě za 1,1 euro. V relaci pivní drží se ceny jako u nás, ale knížky jsou na Slovensku dražší. Slováci nepotřebují z češtiny do slovenčiny překládat, my ano, soudím, že často zbytečně. Nic to nemění na tom, že se rádi vidíme a stále máme si co říci. A nevadí, že máme na některé dění trochu jiný názor.

Každý z účastníků setkání poslal kousek ze své tvorby a místní ji na úvod přečetli. K tomu zpívala skupina Ostropestřec a hrál akordeon. Ostropestřec je bylina. Prý na játra.

Večer, po přesunu do Turan, předvedli někteří svá díla. Podobně jako u nás, vydávají si i na Slovensku většinou autoři své knížky sami. Eva Očkayová troufla si veršované pohádky vydat nákladem 300 kusů. Dílo má 55 stran, tiskárna dodala jeden výtisk za 3 eura.

Poněkud jiný způsob prezentace předvedl místní básník Jiří Kalivoda. Jednotlivé básně vydal na panelech, ze kterých na větším stole sestavil knihu, jemně ilustrovanou. Dílo, které nazval Poetické koláže, vytvořil na vlastnoručně vyrobeném papíru. Skvělý nápad. I tím, jak je přenosný a sestavitelný.

Jičíňáci přivezli Šrámka. Ilona Pluhařová citovala úryvky z jeho života, Václav Franc je prokládal básněmi z knihy Splav. Bojoval a básnil, sobotecký občan.

Z Jičína přivezli jsme též informaci, jak je možné vydávat si své noviny. Prochoroviny mají papírový náklad 240 kusů, internetem jdou i do Austrálie, Ruska, Francie. Vycházejí už 20 let.

Je milé sledovat, jak si každý na svém díle zakládá, jak své vystoupení prožívá.

Hlavní pořadatelka, Táňa Sivová, přečetla pozdrav slovenského básníka Ilji Čičváka z Kanady. Až tak daleko žijí přátelé Martinské poetické jeseně.

Básníci nevydrží bez básnění. Stále nosí s sebou knížky, bývají menší, k básním se to hodí. Listují, předčítají druhým, když ti neposlouchají, čtou sobě. Zajímají je hlavně jejich básně. Radují se z nich a si je užívají. Tak konali moji spolubydlící. Z jedné strany básníci, z druhé úplněk. Minula půlnoc, nedalo se spát. Netroufnul jsem si do toho zasáhnout. Kolegovi je pětaosmdesát. Síla slova je silná a náročná.

Není to jen výsada starých pánů. Dvěma dívkám z Brna stačily k tomu dva Martinery.

Pan muzejní ředitel v Turanoch vypráví, že město (4 400 obyvatel) občas spláchla voda, občas vyhořelo. Tak začal shromažďovat, své muzeum nazval shromaždištěm věcí. Nádhera. Zejména pro pamětníky.

Dějiny lyžování. I s nástroji na výrobu. Byly to jiné časy, když se v roce 72 jelo na Štrbském plese mistrovství světa v klasickém lyžování. Foťáky. Magnetofony, rádia. Kdo ví, co je magické oko?

Nádoba na pálenku, kterou si gazdina mohla zamykat. Kam asi schovávala klíč? Kdo vlastnil koně, byl větší pán. Ale největší, kdo měl mlátičku. Hospodáři z okolí na něm byli vázaní.

Lodní truhly ze třicátých let, kdy se Slováci stěhovali do Ameriky. Krásně kované, v nich veškerý majetek.

Pan ředitel, povoláním právník, ochránce chudých, vypráví. I o tom, když on není profesionál, tak že nechal muzejní vědu vystudovat dceru. Teď ve velkém městě v muzeu bere plat jako uklízečka.

Chce se poslouchat. Paní vedoucí Táňa žene nás dál.

Seminář k roku slovenské státnosti. Pan Peter Cabadaj zajímavě. Masaryk, Beneš, Štefánik. Taky Vavro Šrobár. V letech 08 až 13 porady vzdělanců Čech, Moravy, Slovenska. Ale největší vlna byla v Americe. Tam až 300 000 Slováků. Dvacet slovenských tiskáren. TGM přirozená autorita. Taktika? Aby to bylo ekumenické. Aby to nebyla rozbuška.

Najednou – Masarykovy výroky v cizině nebyly promyšlené. A jsme v sobě. Tedy trochu. Nelze soudit dnešníma očima. Bylo tu 28 procent Němců. Vliv Ruska. Bylo by na dlouhou debatu. Při citaci je třeba uvést i prameny.

Po obědě procházka Turanmi. Bohužel, žádné rázovité chaloupky. Na sever Malá Fatra, na jih Velká. Kopce kryly mraky, ty se přeskupují. Fotit se nedá, všude dráty.

Takže kostely. Katolíci a evangelíci vyváženi. Zdá se, že ekumena ne tak pokročilá, jako u nás. Evangelický pan farář, pěkný chlap v bíle košili pustil se do rozboru. Ale není čas. On bude sloužit svatbu, my máme další program.

Slyšíme termín Toleranční kostely (1781 – Josef 2.). Ale perzekuce. Evangelíci směli stavět jen na mokřinách, nesměl být vchod do kostela z hlavní ulice. Na mši svatou museli až 50 km od domova.

A dnes? Když si dovolil v kostele koncert Lucie Bílé, a hned byly telefonáty z biskupství.

Nolčovská kosa. Na zemi v sále jsou rozprostřeny tři bílé plachty. Na první jsou kosy. Velké i malé. A nástroje potřebné. Na dalších nástroje hudební od krátkých píšťal až po dvoumetrové. Jak souvisí s kosou?

Dva páni v místních krojích, už staršího věku, ale silného zanícení to vysvětlí.

Oni totiž byli u toho, když se v roce 2008 začaly kosit, česky sekat, louky v Nolčově. Tenkrát 21 sekáčů vypravilo se do hor, až 10 km od vesnice a s rozbřeskem začali. V osm pak dorazily manželky a slečny s občerstvením. Tak začala Nolčovská kosa. Loni bylo sekáčů 74. Žádné hlučné stroje. Člověčí šikovnost a dobré kosy. Udělali pokus. nakupili trávu zdola a hned vedle trávu z horských luk. Hnali okolo ovce. Ty si trávy nasekané z Nolčova nevšimly a pustily se do trávy z kopců. Mají na Slovensku moudré a citlivé ovce.

Pánové rádi vysvětlí, ukážou i, jak se naklepává kosa. V zápětí povědí, že téměř z každého druhu dřeva dá se udělat libozvučný nástroj. Opět zručnost, vynalézavost. Vymezený čas končí, ale šikovní páni se svým zaníceným výkladem dokazují, co všehno užitečného a krásného se na loukách dá pořídit.

Loni představil Marek Repčík svůj román Adam. Letos křtil pokračování. Jmenuje se Neviditelný zdroj. Má 585 stran. Náklad 1000 kusů. Už prodal 26 kusů. Prohlásil, že už splnil plán na 2 600 procent. S humorem líčí, jak na něho zatím neprodané knížky v bytě spadly. I tak lze vydávat.

Gay román. O hledání filozofie, jak přijít ke štěstí. Křest spočíval v tom, že do knihy otiskl pečeť podivného znaku. Hlavně ale v radosti nad dílem. Ve výkladu o tom, co pro autora znamená psaní. Marek je živ ze svého programování. Literární tvorba je posláním. Na penězích mu nezáleží.

Přišlo další kolo autorského čtení. Básníci otevřeli své malé knížečky. Však někteří uhlazovali své rozmačkané papírky, či listovali v sešitku, který nosí stále s sebou. Pokud knihu vydají, tak dosti často svým vlastním nákladem a pak ji rozdávají přátelům. Takovou knížečku. Udělá tiskárna bratru za 3 eura.

Nejčastěji znělo v přečteném slovo Láska. Od autorů všech věkových kategorií. Někdy s ironickým podtextem. Byly tu pohádky, zhudebněné verše s kytarou podané. Ale i o podzimu k Antarktidě.

Tréma. Ano. I když čte dospělý člověk až stařeckého věku, je zřejmé, jak mu na díle záleží. Jak své čtení, které není první, prožívá.
Dobrá večeře, úžasné zákusky a zase o těch knížkách.

Přátelé z Liptovského Mikuláše, Rázusovci, o tom, jak se v sídle spisovatelů objevil striptýzový bar. Hlavně zase o vydávání. Distribuce je nejvíce kritická složka. Až 60 procent z ceny knihy. Debata zvrhla se k ekonomice a k taktice vydávání. „S vydavatelem třeba rokovat.“ Knížka o Tatrách vydá se nejlépe pod názvem Tatry na talíři. Bum. Dvě krajnosti. Čirý entuziasmus Marka Repčíka, nebo tvrdý byznys pod heslem – kde není recept na jídlo, knížka se neprodá. Vyber si, autore. Máme svobodu.

Na kytaru došlo jen málo. Básníci se potřebují vypovídat. Přijelo jich celkem 46 z dvanácti klubů, ze Slovenska , Čech, Moravy, Polska. Nejstaršímu autorovi je 85, nejmladší spisovatelce 25. proChor