Doktorka Marie Svatošová v roce 1990 založila domácí péči Katolické charity. 

Zkuste definovat důležitost hořického hospicu pro region.
Především je tady jediný. A nejen to, je totiž skoro jediný v republice. V této kvalitě si troufám říct, že je opravdu jedinečný. Celkově jich není moc, protože legislativa na ně vůbec není připravená a pojišťovny o nich snad vůbec nechtějí slyšet. Vyžadují obrovskou odvahu a oběť pečovatelů i jejich rodin. V republice už máme síť patnácti lůžkových hospiců, ale ty je potřeba doplnit domácími hospici.

Blýská se tedy na lepší časy?
Věřím, že ano. Ozývá se stále více rodin, že tato péče chybí, a to jsou taky voliči. Ale je to běh na dlouhou trať, změnu nelze očekávat hned.

Podílela jste se na rekonstrukci hospicu?
Fyzicky ne, ale denně jsme byli v kontaktu přes emaily a telefon. Mám obrovskou radost, protože dílo se nadmíru zdařilo. Mé požadavky jsou velmi vysoké, ale tady se moji laťku vysloveně snaží přeskočit a ne jen přelézt či dokonce podlézt.

Hořický hospic tudíž hodnotíte, a odpusťte mi teď prosím následující výraz, jako dílo nadšenců.
Ano. Jana Sieberová do toho vložila všechno. Ale kdyby neměla tak úžasného manžela, šlo by to hůře. Vezměte si, že ona jednou přišla z nemocnice a řekla, že pohár trpělivosti přetekl, a proto dala okamžitou výpověď. Z počátku neměla vůbec nic, neměla ten úžasný, nadstandardní tým, jaký má teď.

Podívejme se na celou společnost. Myslíte si, že se zlepšuje postoj lidí ke smrti jako takové?
O smrti se mluví už více. To je dobře, protože zacpáváním uší se smrti neunikne. Ale obávám se, že pro mnohé je to stále tabu. Jsem jednoznačně pro to, aby se o smrti otevřeně mluvilo i s malými dětmi. Lidem například doporučuji, aby vzali dítě občas na cizí pohřeb. To přeci pro něj není trauma, ale zvyká si, že smrt patří k životu.