Nyní působí jako vedoucí Městského kulturního střediska v Lázních Bělohradě a pomalu si plní i své umělecké sny. Na své první vernisáži letos v dubnu se přiznala, že by ji lákala dráha ilustrátorky, o osm měsíců později má v portfoliu ilustrace ke čtyřem knížkám a na přelomu listopadu a prosince dvě z nich pokřtí na třech křtech. „Teď cítím, že chvilku potřebuji kreslit jen to, co sama chci. V hlavě se mi to hromadí a možná z toho příští rok bude další vernisáž,“ říká.
Co teď čeká Bělohrad do konce roku?
Především se blíží advent. Čeká nás rozsvěcení vánočního stromku včetně adventních trhů, které u nás budou tradičně ve spolupráci s římskokatolickou farností. Chystají se i koncerty v kostele, plus samozřejmě standardní mše, které jsou vždycky. Plánujeme i vánoční pohádky, protože se snažíme tento zimní čas zaměřit právě na dětské publikum. Dětská divadélka se začínají chytat, dřív na ně chodilo asi 20 lidí, dnes už to je klidně 70 až 90 lidí. Zřejmě je správně zvolený i čas v neděli dopoledne - maminky si uvaří, tatínkové s dětmi vyrazí na pohádku. I když ve finále k nám chodí celé rodiny včetně babiček.
Určitě už chystáte i následující sezonu. Co plánujete?
Z větší části už ji máme připravenou a chystá se několik změn. Bohužel jsme museli přistoupit ke zrušení třídenního festivalu Bažantnice ještě žije. Usoudili jsme, že tři akce za sebou nejsou pro nadcházející sezonu ideální. Kupní cena jde nahoru a navíc ten areál není úplně ideální na pořádání větších kulturních akcí. V parku je zázemí daleko lepší. Z třídenního festivalu jsme tedy ustoupili, naopak jsme ale vymysleli další akce. Ty chceme udělat tak, aby přinesly do Bělohradu kvalitní program, ale zároveň byly pro lidi finančně dostupné. Jednou z takových akcí cílených přímo na Bělohraďáky bude festival místních undergroundových kapel s pracovním názvem Hard Fest.
Kdo na něm vystoupí?
Vystoupí tři bělohradské kapely, jedna jičínská a jedna z Pecky. Znovu budeme v Bažantnici pořádat pravidelné promenádní koncerty dechovek, takže areál úplně neutichne a hlavně na tyto koncerty chodí stále stovky lidí, za což jsme moc rádi. Budou také dvě letní kina. A pak budeme pokračovat v divadlech v zámeckém parku, plánujeme trojkoncert revivalů, na kterých vystoupí revivaly Kabátu, Divokýho Billa a Wanastových Vjecí. Je to dobrý způsob, jak lidem přinést jejich oblíbenou kvalitní kulturu za dostupné ceny. Bude také další ročník Knihobraní, Country festival i oblíbená Strašidelná Bažantnice. Letos dorazilo okolo osmi tisíc lidí, což je neuvěřitelné a je to i dobrá propagace našeho města. A i lidé se začali trochu mobilizovat a chtějí se podílet.
Kulturu v Bělohradě už vedete téměř dva roky. S jakými úskalími se setkáváte?
Především je to absence prostoru, kde bychom mohli pořádat kulturní akce na podzim a v zimě. Našli jsme možnost využití auly ZŠ, kde můžeme například menší divadýlka pořádat. Ale samozřejmě by byl ideální větší sál, abychom nebyli limitovaní prostorem a mohli bychom dělat kvalitnější program. I tak ale máme na příští rok vyjednanou například talkshow s Krampolem. Také jsme se potýkali s ničením inventáře, podia a plachet nechaných venku. Takový vandalismus je pro nás dost nepříjemný, protože se často jedná o prostory, kde mají vystupovat děti, a nám přidělává práci pokaždé obcházet a kontrolovat, jestli někde nejsou střepy. A třetí největší úskalí bylo právě pořádání akcí v Bažantnici. Je to nádherný prostor, ale nejde dobře uzavřít, takže to není komfortní například pro vybírání vstupného a limituje to lidi, kteří chtějí jít jen na procházku. Navíc i účast v letošním roce byla velmi nízká. Proto jsme Bažantnici v následujícím roce opustili. Co se týče akcí, jako například Strašidelná bažantnice, úskalím je, že jsou závislé na dobrovolnících. Sehnat lidi, kteří půjdou strašit a užijí si to s námi, není jednoduché. Samozřejmě jsou zváni všichni, kteří se chtějí zapojit.
Jak hodnotíte po těch dvou letech kulturní život v Bělohradě?
Za tu dobu si člověk zvykne na prostor, načte si lidi a zjistí, co je zajímá. I když se tedy trendy pořád mění. Ale myslím si, že lidi chodí a Bělohrad na to, jak malé město to je, kulturně velmi dobře žije. Především přes léto, ale i v zimních měsících zaměřených na děti.
Pořádání kulturních akcí ale není to jediné, čím se zabýváte. V letošním roce jste stihla svou první vernisáž, ilustrovat čtyři knížky, podílet se na festivalu Jičín - město pohádky a v prosinci vás čekají dva křty…
Tři. Tři křty dvou knížek. Čeká nás křest třetího dílu knížky Pravdivé pohádky o Milouškovi jičínské spisovatelky Moniky Chalupové, ke které jsem vytvářela ilustrace. Bylo to velmi intenzivní, i téma pro mě bylo nové, ale moc mě to bavilo. Čím víc člověk kreslí, tím víc si vykreslí ruku a podporuje tak svou kreativitu. A zároveň jsem pracovala na svém dalším projektu, který děláme s bělohradským autorem Jiřím J. Čutkou, který mě na Knihobraní oslovil, jestli bych neudělala ilustrace pro jeho dětská říkadla. Rozhodli jsme se, že zvolíme zimní tematiku a já k tomu nakreslím zimní ilustrace. A co čert nechtěl, na Knihobraní hrála tehdy také harmonikářka Lucie Eva Doušová, se kterou jsme se tam seznámili, a posléze přišel nápad, že Lucie k říkadlům napíše hudbu, nazpívá je a děti si tak pomocí QR kódu budou moci říkadlo zazpívat a pomocí not v knížce se je naučit hrát. A tak vznikla knížka V bílých peřinách, která má křest 3. prosince v Jičíně a 4. prosince v Praze. A příští rok vyjde další knížka s mými ilustracemi, tentokrát ne pohádková, ale s úplně jiným tématem, kterou napsala moje dobrá kamarádka. Ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe.
Jak jde tohle všechno stihnout?
Je to náročné. Přes léto se to moc nedá, to nekreslím skoro vůbec. Ale podzim k tomu vybízí, trochu se to uvolňuje a člověk netráví v práci tolik času až do večera a má tak prostor i na jiné věci. Takže můj standardní pracovní den vypadá tak, že ráno vstanu, jedu do práce, pokud se nekoná žádná kulturní akce, tak jedu kolem 16. hodiny domů, kolem 18. hodiny sednu za skicák a u toho sedím třeba do jedné hodiny ráno, záleží na deadlinech. Je to jako druhá práce, která mě naplňuje, ale je to vykoupené časem. Když jsem kreslila Milouška a byla jsem v časovém presu, odmítala jsem pozvání na víno nebo výlet od kamarádů, protože jsem musela dokončit zakázku. Ale pořád to nevnímám jen jako povinnost, pořád mě to baví.
Jak se vám daří udržet si lásku ke kreslení?
Teď jsem se rozhodla, že minimálně do konce ledna nepřijmu žádnou další zakázku. Potřebuji se vrátit ke kreslení toho, co já sama chci. Na to už totiž nezbyl čas. Teď ale cítím, že potřebuju pustit to, co mám v hlavě. Bude to velká změna proti mé předchozí tvorbě, bude to barevné. Cítím, že se mi snění posunulo někam jinam a že mám potřebu přebytek barev, které v sobě mám, předat ven.
