Od 20. let vytvořil mnoho vyobrazení města a zvláště jičínského náměstí, které zachytil v různých ročních cyklech s náladovou atmosférou. Mnoho obrazů představuje náměty z období zimy, s čerstvě napadaným sněhem.

Pokud maloval architekturu, ale i otevřenou krajinu, rád používal lidské postavy jako měřítko. Současně tím vnášel do svých obrazů i život v podobě hrajících si dětí při zimních radovánkách, postav korzujících po ulicích nebo povozů tažených koňmi. Olejomalba s námětem jičínského náměstí (108 x 83 cm) je datována rokem 1922. Mírně rozpité obrysy dokreslují náladu po dešti s odlesky projasňující se oblohy na střechách domů i dláždění. Procházka tímto obrazem započal období datovaných olejů a akvarelů, díky nimž lze jeho tvorbu podrobněji mapovat.

Kromě olejomalby ovládl bravurně akvarel, nejnáročnější z malířských technik, se kterou se seznámil již při soukromých lekcích u malíře Ludvíka Vacátka.

Později, roku 1908, byl přijat na AVU v Praze do krajinářské speciálky, kterou vedl Rudolf z Ottenfeldu. Dalším Procházkovým profesorem byl August Brömse. Oba byli také významní ilustrátoři a ovlivnili Procházkovo umělecké směřování.

Vlastní ateliér

Po akademických studiích se v srpnu 1924 oženil a v listopadu si pak zřídil svůj vlastní ateliér v Tyršově ulici čp. 241. Vznikala zde díla s květinovými náměty, portréty na objednávku s vyobrazením jičínských živnostníků a měšťanů a krajiny zachycující především Český ráj. Ve 30. letech získal od rady města zakázku na vytvoření panoramatu města Jičína. Procházka se stal oblíbeným autorem a jeho obrazy zdobily mnoho jičínských domácností. V roce 1938 se stěhuje do Prahy, do Vršovic, přesto se do Jičína stále vrací na několikaměsíční pobyty. V Praze strávil i období 2. světové války, poválečná doba se však tvrdě podepsala na jeho soukromí i umělecké tvorbě zejména komunistickou perzekucí jeho příbuzných a současně také tím, že umělec odmítl vstoupit do Svazu umělců. Naštěstí v roce 1957 dostal zakázku pro hotel Skalní město (Košíček), díky které vzniklo největší, dva a půl metrové plátno s panoramatem Prachovských skal. Svědčily mu však více městské veduty se specifickou barevností a členitou strukturou architektury doplněné lidskými postavami než monumentální klidná krajina skal. Jarmila Hakenová

Hana Macháčková