Třicátý ročník mezinárodního sochařského sympozia s třináctým ročníkem Nábřeží sochařů je za svojí polovinou a jak se ukazuje, v lomu se stmelila prima parta. Pískovcový medvěd, triády, koordinace nebo obrovské ucho, sochy, které se tu rodí z pískovcových kvádrů. K účasti na sympoziu se letos přihlásilo 267 sochařů, o 150 více než v předešlých ročnících.

„Je to tím, že je známý náš skvělý servis, je to nejlepší sympozium na světě, hlavně přístupem k umělcům. Tady je veškeré vybavení, velký výběr náčiní. Sochaři si k nám berou jen svůj respirátor a třeba brýle,“ poučuje nás nad kávou Martin Samohrd z pořádajícího spolku Hořické sochařské sympozium.

Od roku 1966 je sympozium situované do lomu sv. Josefa, který uprostřed lesa poskytuje kontakt s přírodou i ochranu před sluncem. Japonec, Peruánec, Řek a Češka jsou ze zázemí nadšeni.

„Téma prací sochařům nezadáváme. Necháme je splnit si sen. Dáme jim kámen a oni si mohou udělat, co chtějí. Když se to nepovede, je to jejich ostuda,“ pokračuje Samohrd.

Organizátoři hradí účastníkům ubytování, cestu, každý z umělců pak od pořadatelů obdrží 2000 eur. Sochy dostávají pořadatelé darem.

Mezinárodní setkání sochařů jsou v Hořicích pořádána od roku 1966. Téměř měsíc trvající sympozium vyvrcholí koncem července vernisáží výstavy nazvané Nábřeží sochařů v Hradci Králové, kde budou plastiky opět po dobu jednoho roku zdobit veřejná prostranství východočeské metropole. Poté se vrátí zpět do Hořic, kde oživí sochařský park nad městem poblíž lomu sv. Josefa.

O Aničce a sochařích

Anna Samohrdová je prý v lomu kvůli tatínkovi, který je hlavním organizátorem. Tvoří jazykovou spojnici mezi hosty a pořadateli. A také skvěle vaří.

Hitoshi Tanaka z dalekého Japonska se o Hořicích dozvěděl díky mezinárodnímu společenství sympozií. V Česku je poprvé, byla tu ovšem jeho žena, která mu říkala: „Jeď se podívat do Česka, je to nádherná země. A měla pravda,“ usmívá se nejstarší člen party.

Jana Baka v Hořicích vystudovala. „Cítím se tu úžasně, všichni jsou skvělí, jak domácí tak hosté, takže na hřišti je úžasná atmosféra.“

Jana do kamene vytesala lidské ucho. „Pro mě jako ženu je to nejdůležitější orgán, protože naslouchám, abych se ve světě zorientovala, naslouchám jako dcera, jako matka, poslouchám ve dne v noci. Možná je to pro mě důležitější orgán než srdce, a také je zde ústrojí rovnováhy, takže je pro mě opravdu výjimečné.“

Jana Baka (Bačová Kroftová) se energicky ohání nářadím. „Máme skvělé technické vybavení a k ruce pomocníky. Servis je dokonalý. Měla jsem obavy, zda to zvládnu, ale je to perfektní,“ pochvaluje si.

Řek Odysseas Tosounidis vytváří triády, tři skulptury z řecké přírody. Moc se mu v Česku líbí. „Lidi jsou dobří a máme dobrou partu,“ konstatuje nad dílem mladý muž.

Aldo Shiroma z Peru s pískovcem pracuje rád, každý je prý jiný. Tento má mnoho barev a dá dílu nový rozměr. „Prostředí je v lomu úžasné, je to uprostřed přírody. I kamarádi jsou skvělí. Je to celé balení štěstí,“ překládá Anička slova peruánského tvůrce. Čechy jsou podle Alda naprosto odlišné od Jižní Ameriky, kde žije. Líbí se mu zde malé detaily, kde socha se objevuje třeba na střechách nebo soklech domů. Aldo při své tvorbě sáhl do říše zvířat a z pískovce vytváří medvěda a jezevčíka.

„Není to pracovní tábor, nejsme tady proto, abychom vyráběli sochy, ale důležité je naplnit původní smysl sympozií, aby se sochaři seznámili, byli spolu, dělali spolu. K tomu musíme vytvořit podmínky, aby se tu cítili dobře, měli dobrou náladu, a pak to funguje. A je to i tom, že také vyrážíme za poznáním,“ poučuje nás Martin Samohrd.