Pokud jde o cíle prvních a hlavních hybatelů, tak šlo především o odstranění vlády jedné strany, nastolení demokracie, právního státu a garance osobní svobody. Dále bylo mezi cíli několik časově omezených. Připomeňme, že se na počátku nemluvilo o tržním, tedy „kapitalistickém" hospodářství. Většina záměrů byla čistě politické povahy.

Pokud jde o tehdejší KSČ, tak ta, jako vnitřně organizovaná skupina lidí, kteří z příslušnosti k ní chtěli mít především prospěch, už neexistuje. Nynější KSČM by nebyla schopna mocenskými prostředky dusit většinu národa. Je to již jen skupina staromilců, kteří už jen vzpomínají na skvělou dobu socialisticky organizovaného života. Většina prospěchářů se přemístila do perspektivnějších politických stran.

Směr k přímé volbě
Pokud jde o demokracii: ta je. Vyvíjí se, zlepšuje se. Lidé stále více chápou význam svého hlasu a důležitost toho, kdo je ve funkcích. Plebejec M. Zeman jako president jistě vyhovuje většině národa. Také nynější hvězda A. Babiš perfektně vyšel vstříc poptávce lidu. Opouštíme koncept politických stran, původně vymyšlený autory Ústavy, a přecházíme k daleko srozumitelnějšímu systému vůdců. Je to záchrana pro demokracii vůbec, deziluze z politických stran mohla dlouhodobě vést k zavržení demokracie samé. Přímá demokracie se prosazuje jen pomalu, ale věřím, že si ji lidé nakonec vynutí, stejně jako přímou volbu prezidenta a snad i starostů.

Pokud jde o právní stát, tak toho začínají mít mnozí až moc. Často se má za to, že právo je až příliš tvrdé. Např. exekuce jsou permanentně zpochybňovány. Ale jak říkali Římané: „Tvrdý zákon, leč zákon". Právo prostě je mocenský nástroj, který má vynucovat normální fungování společnosti.

Poslanec to „zařídí"
Stabilizační funkci práva, resp. jeho potenciální nebezpečnost, nechápou politici a vlastně ani veřejnost, když tvorba zákonů se používá v politickém boji: poslanec to „zařídí" novým zákonem. A tak máme nepřehledné a často vnitřně rozporné kvantum zákonů. Chci jenom říci, že právní politika je stále rozkolísaná a jistě se bude ještě desítky let stabilizovat; nejlepší jsou staré zákony (Angličané i říkají, že „nejlepší jsou stará pravidla pro volby" – ale to patří ještě k otázce demokracie).

Posledním hlavním cílem byla osobní svoboda – ta je. Lidé mohou svobodně cestovat, pracovat nebo nepracovat, i bydlet, kde chtějí. Nemůžeme si ale objednat vlastní smrt (euthanasii). Nicméně kdo si chce „svobodně" zničit život, může kouřit, pít alkohol, brát drogy a hrát „výherní" automaty. V poslední době se trochu začala nadužívat (či zneužívat) vazba v trestním řízení, ale soudci tlaku médií dost odolávají. Ochrana před vyvlastněním je v evropském kontextu mimořádná.

Pro někoho je svobodný život velice složitý, rodiče by na něj měli připravovat své děti. Také si myslím, že vedle garance základních práv by měl existovat kodex základních povinností – ale k tomu jistě dospějeme. Zatím žijeme pod vlivem 2. světové války a hlavně nacismu, a bojíme se lidem do života, byť v zájmu celku, zasahovat.
Omlouvám se za útržkovitost myšlenek, systematické pojednání by bylo dlouhé a snad i nesrozumitelné. Ale doufám, že je patrné, že s vývojem po Listopadu jsem spokojen.  Rudolf Cogan