Již po cestě jsem si zkoušel vytříbit techniku řazení a lechtání plynu tak, abych pokud možno jel sice co nejrychleji, ale také jen na naftové výpary.

320 kilometrů a banán

Právě co nejnižší spotřeba byla totiž i podtitulem sobotního klání. Před startem závodu, který čítal dvě rychlostní (v našem případě spíše plíživé) zkoušky o celkové délce přesahující 320 kilometrů, na mě čekala kromě svačinky na cestu (voda, jablko, tatranka a banán, který svým způsobem mohl i za konečné umístění) i navigátorka v podobě blogerky Jany Hornové a naftová „šestnáctistovka" v útrobách koncernového produktu s označením Rapid I.

Nutno dodat, že celý startovní ansámbl, čítající dvaapadesát čísel, jel také s automobily mladoboleslavského podniku. A to ve všech jeho podobách i motorových řadách. Před samotným startem ještě moje co-pilotka vyslechla rady jury. A zatímco si do hlavy „vtloukala" značky a pojmy z několikastránkového itineráře, já jsem absolvoval předstartovní proceduru spočívající v kontrole pneumatik, dotankování deseti litrů nafty a pozdější zaplombování jak nádrže, tak i motorového prostoru.

Současně jsem si také vychutnával poslední tóny linoucí se z reproduktorů autorádia a zvuk větráku klimatizace. Po startu totiž byly tyto moderní výdobytky pro řidiče zapovězeny. A důvod? Každé zbytečně zapnuté elektrozařízení by se totiž na konci klání mohlo promítnout i do celkové spotřeby.

Tři, dva, jedna…start!

Stavíme se na startovní rošt, kam dojíždíme samospádem a s vypnutým motorem. Někteří závodníci své auto na startovní čáru dokonce, kvůli úspoře byť jen jediného mililitru paliva, tlačí. Vyrážíme. „Na předstartovní poradě říkali, že optimální nejvyšší rychlost je osmdesát kilometrů v hodině a je také dobré mít celou dobu zavřená okýnka," informuje mě má navigátorka. Rady se držíme, ale již po pár ujetých kilometrech litujeme. Zpočátku poklidná cesta s výhledem na krajinu se totiž mění v mlžné konstatování, že: „tam někde před námi je silnice."

Nic nevidíme, okénka jsou zamlžena. Po krátkém seznámení se všemi vnitřními úkryty automobilu zjišťujeme, že přední okno nemáme čím utřít. Jana však zašátrá v kabelce a alespoň vytáhne vlhčený ubrousek.

Konečně vidím. I když můj výhled by spíše svědčil armádnímu řidiči, který má za sebou již několik misí za kniply tanku. Část první etapy nás vede z Mladé Boleslavi přes Liberec do Vrchlabí.

Traktory a nehybné předměty

Na cirka 190 kilometrů máme časový plán ohraničený třemi hodinami. „To je nějaká blbost. To musíme zvládnout dříve," říkám si v duchu, ale později zjišťuji, že tři hodiny nám stačí jen tak tak. Ale zpět do automobilu. Jízda je plynulá, ale čas od času se nám stává, že nás předjíždí nejenom traktory, ale občas se nám zdá, že nám dávají „na frak" i nehybné předměty.

A v zádech zcela zřetelně cítíme pohledy za námi se ploužících regulerních účastníků silničního provozu. Závod se totiž koná za plného automobilového dění. Sem tam někdo zatroubí. To už ani nevnímáme. Dáváme si svačinku v podobě banánu a vzpomínáme na další rady. Totiž, že auto by mělo být co nejlehčí. Proto si na rovném lesním úseku dovolujeme otevřít okénko a zbavujeme se "těžké" banánové šlupky (okénko jinak otevíráme jen z kopce a ještě k tomu vyřazujeme). „Tak jsme ušetřili tak nanolitr nafty," chlácholíme se a naše oči se opět upínají k ukazateli spotřeby.

„Jedeme pod čtyři litry. To je dobré. Ale zkus to dát pod tři," radí mi Jana a kvůli další úspoře mi dokonce zakazuje použit blinkr.

Do Vrchlabí přijíždíme zcela „vysaunovaní" a jen s malou časovou rezervou. Po obědě vyrážíme směr Trutnov, Hostinné, Jičín a zpět do Mladé Boleslavi. Cesta ubíhá o poznání klidněji, už umíme řadit. Rádio nám nahrazuje zpěv a již řešíme co s výhrou. Věříme si. 120 kilometrů zvládáme asi za dvě a půl hodiny. Jsme vyčerpaní, ale šťastní. Teď už jen ta výhra. Ta však nepřichází. V celkovém pořadí jsme s naší spotřebou 3,9 litrů na sto kilometrů osmatřicátí.

V kategorii novinářů nám z 19 posádek patří 12 místo. Mezi patnácti šestnáctistovkaři jsme jedenáctí a mezi „rapiďáky" jsem dokonce předposlední (a to ještě ten poslední byl diskvalifikován). Nicméně jsme na sebe hrdí a již nyní se připravujeme na další ročník. Jen jsme trošku upravili heslo „Horší už být nemůžeme, takže není důležité zúčastnit se, ale zvítězit."

Pro úplnost je třeba dodat, že vítěz zdolal trasu se spotřebou tří litrů na sto kilometrů.

Škoda Economy Run 2015.