Ještě než jsem stačila cokoli říct, z druhé strany se ozvalo…   „Jsou v pořádku."

Ulevilo se mi a moje přítelkyně začala vyprávět. „Byli jsem zděšeni, máme samozřejmě hrozný strach, ale děti nám ihned daly vědět, že jsou v pořádku," vysvětluje a z jejího hlasu čiší obavy o další budoucnost. „Vůbec nevíme, co bude dál. Teď je tam stanné právo, nesmějí vycházet, bojím se," přiznává sklíčeně maminka dcery, která žije s manželem a dvěma malými dětmi v centru řádění šílených fanatiků.

Dozvídám se o tom, jak zaútočili v restauraci, kde večeřeli mladí lidé a nebo rodiny s malými dětmi. Jak rodiče tiskli své děti k zemi a připadali si jak zvířata na jatkách, čekající na smrt. Popisuje mi, jak jedna maminka přiběhla zoufalá k diskotéce, obklíčené vojáky, kde měla uvnitř svého syna a doprošovala se, ať ji pustí za ním. Zevnitř se ozvalo patnáct výstřelů…

Stékají mi slzy, představuji si, že bych tam stála já. Člověk si má vždycky přenést prožitky druhých na sebe, pak teprve plně chápe.

Ještě v pátek jsme se s kamarádkou potkaly a šťastná mi líčila, jaké dárky nakupuje pro svá vnoučata do Paříže, čím je překvapí.

Krvavá pařížská noc nám změnila realitu. Obyčejné všední dny naplnila strachem a obavami. Už navždy?