Obracím v ruce každou maličkost a rozvažuji, jestli ji budu ještě potřebovat nebo zda ji mám vyhodit. Co to je tamhle vzadu? Jéééje, tuhle krabičku od sirek hledám už několik let. Jestli pak tam ještě je. Ale jó, rachtá tam. A pomalu ji otvírám. Uvnitř leží zašlý hnědý knoflík od vojenské uniformy s vylisovaným srpem a kladivem. Klučičí trofej. Opravdu voněli benzínem a travou a taky potem a špínou, komusi zrekvírovali krávu a jediné, co dovedli česky říct, bylo: „Davaj časy".

„Pojedete do Libáně", rezolutně oznámil táta mé mamce Lídě, která pocházela z Libáně. Bydlení tady v Praze přestává být bezpečné. Po bombardování Drážďan, které jsme slyšeli až v krytu našeho domu na Žižkově, a hlavně poté, co se Američané spletli a vybombardovali část Prahy (14.2.1945), se zdála být situace v Praze skutečně na hranici života a smrti.

V kostele sv. Ignáce procházím mezi desítkami přikrytých mrtvých těl, no, zvědavý kluk. Nedaleké Emauzy to srovnalo se zemí. Jedeme k babičce, do Libáně. Já, mamka a moje mladší sestra Líba. Nejedeme do ciziny, vždyť tu trávíme každé prázdniny. A kromě klukovských hrátek tu mám i své povinnosti – každý den ministruji při mších v kostele sv. Ducha, při všech svatbách i pohřbech.

Babička tu má krupařství, i když teď, když je válka, to v obchodě taky není jednoduché. Na kole jezdím do okolních vesnic pro mouku, po pěti kilech na každém řidítku a hlavně až večer. A chodím tu taky do školy. Největšího kamaráda mám hned ze sousedství – Honzíka Škobise, syna lékaře. Je krátce po prvním jarním dni (23.3.1945), jdeme od školy, tedy vlastně od sokolovny, protože naše pátá třída se do školy už nevešla. Krátíme si cestu prolízkou. Jako blesk z čistého nebe se ozve rána jako hrom, všechno se třese a tlaková vlna nás povalí na zem. To byla tedy pecka. Jedna bomba dopadla na Ženichov a druhá ke kabinám na koupališti, tam, kde jsou dnes tenisové kurty. Po bombách zůstal vyhlouben velký kráter. Dny míjely, zprávy z rádia nás ještě stále krmily pohádkami o vítězství Říše, v hospodě se povídalo o masakru v Ledcích.

Začátkem května začali lidé přemalovávat německé nápisy a v dnešní Masarykově ulici se budovala z dlažebních kostek barikáda. Že je konec války, jsem se dozvěděl náhodou na poště (byla tam, co je dnes zdravotní středisko) a hned sem tu novinu běžel říct domů a taky paní Škobisové. Ani mi to v první chvíli nechtěla věřit. Až když se 11. května objevili na libáňském náměstí rudoarmějci, bylo jasné, že je po válce.

Přijeli s vozy taženými unavenými koňmi. Jeřabiny, které lemovaly náměstí, se hned staly terčem jejich pozornosti a během chvíle byly okousané, jak jen to šlo. Dovedete si představit rozechvění ani ne jedenáctiletého kluka, který je vtažen do osudových momentů města. Okukoval jsem zbraně a vojáky a zadíval se na asi šestnáctiletého umouněného klučinu, sotva udržel samopal. Poprosil jsem ho, aby mi dal něco na památku. A on bez váhání jedním tahem ruky utrhnul ze své uniformy knoflík a podal mi ho . . .

Knoflík je už sedmdesát let v krabičce od sirek. Co asi za těch sedmdesát let prožil ten kluk? Vrátil se vůbec domů, neskončil někde v gulagu nebo se z něho stal metálový hrdina? Kdo ví? Vracím knoflík zpátky do krabičky a s ním vzpomínku na poslední dny války v Libáni. A jak to bude s krabičkou? Stěhuje se se mnou, ten kus dětství přeci nemůžu ztratit.
   Podle vzpomínek Zdeňka Vokurky napsala Pavla Kaprasová