Na přelomu minulého a letošního roku byla vyrobena kopie jedné z kos pro výuku školáků během muzejních programů.

Ke třem kosám se bohužel nedochovalo mnoho informací. Do jičínského muzea byly získány před rokem 1965, kdy byly zapsány Zoltánem Drenkem, prvním školeným archeologem v jičínském muzeu, který zde působil v letech 1964 – 1966.

Rok před zapsáním předmětů byly kosy konzervovány v Severočeském muzeu v Liberci. Označené jsou inventárními čísly 693 – 695.

Kosy jsou datovány do doby laténské a připsány jsou k obci Žeretice, jak bylo zmíněno výše. Kosa s inventárním číslem 694 je nejdelší a dosahuje 340 mm. Zbylé dvě pak mají délkový rozměr 330 mm (inv. č. 693) a 265 mm (inv. č. 695). Všechny tři jsou mírně ohnuté.

Malé dějiny srpu a kosy
Potřeba sklízení rostlin se jistě objevuje již od paleolitu. I když některé mylné představy v nás budí dojem, že se lovci starší doby kamenné živili pouze masem ulovených zvířat, není tomu tak. Významnou roli v jejich jídelníčku hrál také sběr. Využívány byly tak i různé divoké trávy, které mohly být řezány za pomocí silicitových čepelek či prvních srpů. Však k největšímu rozkvětu dochází samozřejmě s příchodem obilovin a zemědělství.

První srpy byly pravděpodobně složené z parohové či dřevěné rukojeti a srpových čepelek, které byly do rukojeti zasazeny. Srpové čepelky je velice dobře poznat díky obilnému lesku na jejich povrchu, který způsobují šťávy obilovin. V eneolitu se objevují také žací nože vyrobené z jednoho kusu kamene. S nástupem bronzu jsou kamenné čepelky nahrazovány. Bronzové srpy měly různou podobu a velikost. Na jejich koncích se někdy objevují řapy či trnové výběžky. Až s mladší dobou železnou, tedy laténem, se objevují první kosy. Ty však byly pravděpodobně využívány pouze pro účel sekání sena, kdy obilné klasy byly stále sklízeny pomocí srpů, aby se co nejvíce zamezilo vypadání zralého zrna.

Dar bohům?
Z pohledu archeologie je zajímavé, že jsou zapsány tři kosy k stejné lokalitě a ve stejnou dobu. Je možné předpokládat, že byly nalezené pospolu na jednom místě, avšak bez přesných údajů to není možné tvrdit jistě. Jednou z možných interpretací nálezů je, že se jednalo o tzv. depot. Ten mohl být do země zakopán jako dar bohům, či zde mohlo jít o uschování hodnotné železné suroviny v podobě kos.

Kopie kos
Na přelomu minulého a tohoto roku byla vyrobena kopie nejdelší z kos, tedy té s inventárním číslem 694, a to z grantu, které jičínské muzeum získalo od Ministerstva kultury. Pro muzejní výukový program bylo vytipováno hned několik předmětů z archeologické sbírky. Dětem se tak během návštěv muzea dostávají do rukou přesné repliky artefaktů, které jinak mohou pouze sledovat za sklem vitríny.   Martina Pajerová