Ačkoliv není jeho jméno příliš známé, jeho legionářská minulost, péče o legionářské sirotky či obdivuhodná kronikářská činnost věnovaná zejména Starým Hradům a okolí by rozhodně neměly být opomíjeny.

Antonín Knížek se narodil 6. dubna 1890 ve Starých Hradech u Libáně jako druhorozený syn chudého zedníka a služebné. Ve starohradském okolí prožil Knížek nezapomenutelné dětství plné rozmanitých her a radosti, což do jisté míry pokračovalo i na obecné a měšťanské škole v Libáni, kde si studijně nadaného žáka všiml místní učitel Karel Chvalovský. Právě díky jeho přímluvám u chudých Knížkových rodičů vedly jeho další kroky na Ústav ku vzdělávání učitelů v Jičíně.

Nedostatek peněz
Ačkoliv mu někdy přidělával vrásky na čele nedostatek peněz, tak díky své odhodlanosti a snaze pomoci druhým (doučoval méně nadané studenty, čímž si přivydělával) se mu podařilo 27. června 1910 zakončit svá studia s vyznamenáním. Památná věta, kterou k němu pronesl jeho tehdejší profesor Karel Navrátil, mu již tenkrát mohla ledacos prozradit o jeho budoucnosti: „Jste chytrý, ale máte nevymáchanou hubu, kterou někdy otevíráte na nepravém místě, což vám může v životě škodit. Přesto vám přeji štěstí."

Knížkova předválečná učitelská kariéra netrvala nijak dlouho, pouze do roku 1913, než nastoupil na jednoroční odročenou prezenční vojenskou službu. Nicméně za tu dobu si získal nejen obdiv u mnohých dětí a kolegů, ale také zášť od zpátečnicky orientovaných klerikálů atd. Svou kolportážní činností byl trnem v oku nejednomu faráři.

Válka zastihla Antonína Knížka coby vojáka sedmé kompanie. Jako jeden z prvních se účastnil bojů na Haliči, kde poprvé mohl pohromadě spatřit tolik zmařených lidských životů. Krátce na to se rozhodl stát se raději zajatcem ruské válčící strany, než aby bojoval za nenáviděné Rakousko – Uhersko. Odtud navíc vedla snadnější cesta k právě vznikajícím československým legiím na Rusi, což byl Knížkův velký sen.

Splněný sen
Ten se mu splnil až v roce 1917, kdy byl přidělen k 1. rotě 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa: „Život v legiích byl plný smyslu pro bolesti a radosti jedince, cenili jsme vojáka i důstojníka podle jejich vnitřní hodnoty, odvahy a charakternosti."

O legionářské činnosti Antonína Knížka jsou dochovány deníky, které si vedl od roku 1917. Mimo zážitků z menších bojů u Kotělné, Korostyševa a před Bachmačem, jsou zde zaznamenány jeho úvahy nad smyslem a důvodem války či jeho činnost u polního, později divizního, soudu, kde od roku 1918 působil jako sekretář, a rovněž je popsána cesta z Rusi zpět do Československa v roce 1920.

Vzhledem k tomu, že se po válce nechtěl věnovat vojenské kariéře, rozhodl se vrátit zpět za katedru. Očekával, že československé školství bude otevřenější novým možnostem, které poválečná doba skýtala, ale spletl se. Pro jeho antiklerikální názory a moderní způsob vyučování neměli pochopení ani v Chlumci nad Cidlinou, kde krátkou dobu působil, ani v Praze.

Smysl práce
Teprve na místě ředitele Domova legionářských sirotků v Praze – Veleslavíně, prací v Podpůrném fondu legionářském při Ministerstvu národní obrany, v Československé obci legionářské, v Prezidiální radě Zemského ústředí péče o mládež v Praze aj. cítil, že jeho práce má opravdový smysl. Vychovávat poctivé, slušné a demokraticky smýšlející jedince byl jeden z jeho největších cílů. V tom se koneckonců shodoval i se svou ženou Marií, se kterou měl jediného syna Milana.

Chuť pomáhat druhým Knížka neopustila ani v období druhé světové války. Naopak! Ze všech sil se společně se svou ženou snažili pomáhat lidem, jež to potřebovali. I za cenu vlastního života dopomáhali jiným k útěku za hranice a rozšiřovali protinacisticky orientovaný tisk.

Po roce 1945 pokračoval Knížek v některých svých meziválečných činnostech, ale konečně si našel čas i na psaní. Drobné příspěvky, články, jeho první publikace určená pro děti Pohádka o paní Masarykové vycházely již ve třicátých letech, ale až v padesátých a zejména v šedesátých letech vznikala většina spisů týkající se odbojové činnosti v Libáni, Jičíně atd. I z toho lze lehce poznat, že Antonín Knížek byl velkým patriotem. Přestože většinu svého života prožil v Praze, na svůj rodný kraj nikdy nezapomněl, což sám připomněl svou sbírkou Rodnému kraji. Mimo to poměrně často přispíval zajímavými povídkami, medailonky významných osobností a dalšími články do nejrůznějších periodik.

Historie odboje
Knížkovo bojovné srdce dotlouklo 3. září 1974 uprostřed jeho práce věnované zpracování historie odboje na rodném Jičínsku. Ačkoliv letos uplynulo již čtyřicet let od tohoto smutného výročí, na Antonína Knížka, jeho milou povahu, obrovskou odvahu a nekonečnou obětavost si mnozí jistě vzpomenou ještě dnes.

(Veškeré materiály, použité při zpracování tohoto článku, pocházejí z osobní pozůstalosti Antonína Knížka uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze.)   Lenka Zemanová