Karel Šlenger se narodil 5. dubna 1903 v Chomuticích jako pátý ze šesti sourozenců. Ti měli mezi sebou silné vazby. Chomutice byly jejich domovem, a i když se po studiích rozprchli do všech koutů světa, udržovali kontakt alespoň pomocí dopisů. Právě z nich a ze svých dětských vzpomínek Šlengr mladší čerpá podrobnosti o malířských začátcích svého otce.

Po studiích v Jičíně se v roce 1922 Karel Šlenger přestěhoval do Prahy, kde se stal úředníkem na poště. Svou práci nesnášel. Když mu lékař o tři roky později diagnostikoval srdeční vadu, rozhodl se z dobře placené práce odejít. „Tvrdil, že by ho pošta zabila. Hlavním důvodem ale bylo, že nedokázal žít jako ostatní, a vyčítal si, že práci dostal protekcí,“ vypráví jeho syn. Rozhodnutí dát se na uměleckou dráhu a vzdát se úřednické kariéry nesl Karlův otec velmi těžce. V té době také zemřela Karlova matka.

NEJISTOTA A CHUDOBA

Na uměleckou školu Karla Šlengera nevzali. Vrátil se zpět do východních Čech, cestoval, sbíral inspiraci a sám se učil malovat. Neustálá nejistota, chudoba a málo peněz na barvy předznamenaly jeho dráhu a dílo. Maloval hlavně krajinky, hloubavá mysl ho ale tlačila do filosofických děl. Kromě toho jej hluboce zasáhly události druhé světové války.

Přesto se mu povedl husarský kousek. Svou nejúspěšnější výstavu v Topičově salónu v Praze v roce 1941 vyprodal za několik dní. Pomáhal mu tehdy přítel František Tichý. Právě o Šlengerovi už tehdy prohlásil, že je malíř vzácné kvality.

Krátce po válce se oženil s Hanou, která unikla transportu do koncentračního tábora. Manželům se narodili dva synové, které vychovávali v chomutickém domě. Hana sloužila jako zdravotní sestra v Hořicích, Karel maloval. „Byli jsme chudá rodina. Rodiče ale před námi nikdy nedali najevo strádání. Díky nim jsme měli krásné, šťastné dětství,“ vzpomíná Petr. Rodiče je uchránili i před nástupem totality. O to více se ale zážitky promítly do díla Karla Šlengera.

Jeho obrazy často nesou protirasistické, protiválečné a protitotalitní motivy, malíř se věnoval úvahám o svobodě, o vězení i o společnosti a přírodě. To ale bylo pro budovatelská 50. léta příliš temné téma, další Šlengerovy výstavy měly proto nulový úspěch. Kvůli nedostatku peněz si míchal a vyráběl vlastní barvy a maloval, na co se dalo. Posedlost uměním ho už nikdy neopustila.

Když Karel Šlenger v roce 1981 zemřel, zanechal po sobě rozsáhlé dílo plné malých náčrtů a kreseb i menších obrazů. Nejznámější jsou ale jeho monumentální malby, které umělecká obec obdivuje dodnes.

Petr Šlengr, který mezi obrazy svého otce vyrůstal, se rozhodl dodržet slib a dílo a myšlenku malíře šíří do světa. Asi nejvýznamnější výstavou se stala expozice v Národní galerii v roce 2005, na kterou dorazily tisíce lidí.

Šlengrovi ale chtějí uctít otcovu památku ještě více než občasnými výstavami. Po pokusu vytvořit stálou galerii v Sobčicích nyní jednají o vzniku stálé expozice Karla Šlengera v místě jeho studií, v Jičíně. To oceňuje také starostka Chomutic Jana Šťastná. „Je to náš významný rodák a řada lidí tady si ho stále pamatuje. Bylo by hezké, kdyby někde mohli studovat jeho dílo. V Jičíně je šance, že Šlengerovy obrazy uvidí co nejvíce lidí,“ chválí snahu Šlengerových příznivců.

Přes 3 tisíce obrazů malíře rozervaného těžkou dobou, vyvedené v různých stylech, které se sám neustále učil, nyní odpočívá v depozitáři a částečně i v soukromých sbírkách. Odkaz malíře ale žije dál výstavami, přednáškami a ve vzpomínkách Chomutických, kteří si muže s bílými vlasy po ramena nadále připomínají.