Může se totiž jednat o pravěký nástroj, či odpad z jeho výroby. Ty byly často vyráběné ze surovin donesených ze vzdálených míst.

Pravěký kamenný nástroj – možná se vám v mysli objeví obraz obyčejného kamene s ostrou hranou, kterým pračlověk porcoval ulovenou kořist. Myšlenka to není zcela mylná, pokud si takto představíme první kamenné nástroje. Avšak jak se vyvíjel člověk, měnily se v čase i předměty, které využíval. Jednoduché sekáče s jednou ostrou hranou nahradily pěstní klíny mandlovitého tvaru a ty zase tvarově specializované nástroje, jako rydla, škrabadla či vrtáčky. Složitější se stala i výroba těchto nástrojů. Neandrtálci využívali speciální levalloiskou techniku, která svědčí o rozvinutosti jejich myšlení a schopnosti plánovat dopředu. Metody výroby štípané industrie, jak souhrnně archeologové označují kamenné nástroje a všechen vznikající odpad, pak nejvíce zdokonalil moderní člověk, Homo sapiens. Ten využíval tzv. čepelovou techniku, která byla výhodná i z důvodu menší spotřeby kamenné suroviny při výrobě.

Čepelová technika
Jako základ pro štípání sloužilo předem připravené jádro podlouhlého a na konci zašpičatělého tvaru. Jádro bylo v místě tzv. těžby čepelí zbaveno svrchního povrchu neboli kůry. Z jádra pak byly odštípávány dlouhé obdélníkové čepele, jejichž délka byla ideálně k šířce v poměru 2 : 1. Ty pak sloužily jako polotovary pro výrobu samotných nástrojů. Jádro bylo otloukané, dokud to bylo možné a několikrát se měnila strana i úhel úderů. 

Využíváno k tomu bylo kamenného či parohového otloukače. Důležitý byl jak úhel úderu, tak jeho přesnost. Pokud by se pravěký člověk trefil do místa špatného, čepelka by se z jádra buď vůbec neodlomila, či ve špatném tvaru. Čepelky samy o sobě byly již velice ostré. Pomocí drobnějších úprav, retuší, vznikala jejich finální přeměna v požadované nástroje. Ty byly zasazovány do dřevěných či parohových rukojetí, ale nebylo to zcela nutné.

Suroviny
Jako surovina se nejčastěji používal silicit glacigenních sedimentů, který je někdy špatně označován jako pazourek. Tento biochemicky vysrážený oxid křemičitý obsahuje méně než 10 procent nečistot a nalézán je i v oblasti severních Čech. Přinášen byl ale především z oblasti Pobaltí. Využívány byly i jiné materiály donesené z oblastí blízkých, ale i stovky kilometrů vzdálených. To ukazuje na možnou síť kontaktů mezi pravěkými lidmi.

Štípaná industrie je ve sbírkách Regionálního muzea a galerie v Jičíně zastoupena početně, a to například souborem nalezeným na povrchu pole nedaleko obce Češov, ale také nálezy z Chloumku u Turnova vystavenými v prvním sále věnovaném archeologii.   Martina Pajerová