Opravdu vůbec nic nevidím. Mé oči pátrají po nějakém světlém bodě. Marně. Nastoupila jsem do autobusu Kavárny Potmě a jsem zcela odkázána na slova a dotyky. Někdo neznámý mě vede ke stolečku, chytám se jeho ruky. Usedám a ohmatávám okolí. Polstrování, stoleček uprostřed s nádobou, kam se odkládají použité lžičky a obaly. Přichází Kamila a vysvětluje mi, jak to v kavárně chodí. Objednávám si kávu a užívám si tmy. Vnímám víc hlasy v okolí, sedím oddaně, napětí je pryč. Dostávám presso, všechno jde nečekaně hladce, jen pořádně osahat svůj prostor, ouško hrníčku, kelímek s vodou, nepolít se. Vybavuji si Kamilu, jak asi vypadá. Hlas má lahodně zabarvený, je to asi brunetka s dlouhými vlasy? Žádám ji o rozhovor, souhlasí, a tak když dopiju kávu, odprostím se od všech světských záležitostí, je čas vydat se zpět za světlem. Ani se mi nechce.

Kamilo, můžete se nám představit?
Jsem Kamila Koncová, je mi dvacet pět let a pocházím z České Lípy. Od narození jsem nevidomá.

Jak jste se dostala do Kavárny Potmě?
Přes sdružení Okamžik, které pomáhá nevidomým hledat dobrovolníky na nejrůznější aktivity, například sport. Já jsem se díky němu dostala ke Světlušce.

Čím se jinak zabýváte?
Studuji portugalštinu v Brně.

Neumím si vůbec představit, jak zvládáte cestování i studium?
Studuji celkem lehce, především díky pomoci techniky, která nám umožňuje osvojovat si texty. Dnes se vysokoškolské studium odehrává především přes internet a já mám speciální ozvučovací zařízení, které mi texty čte.

Možná je to hloupá otázka, ale používáte při chůzi klasickou bílou hůl?
Ano, navíc mám ještě vodícího psa, je to pro mě zrychlený způsob chůze.

Vraťme se do kavárny. Když jsem jí procházela, zdála se mi šíleně dlouhá?
Ano, je tu osmnáct až dvacet míst k sezení v malých boxech.

Jak se chovají návštěvníci kavárny, na co se vás nejčastěji ptají?
Nejčastěji, zda vidím stejnou tmu jako oni.To je hodně těžké říct, protože, když jsem nikdy neviděla, nemohu to posoudit. Pokud mi nefunguje zrakový orgán, nemůžu vidět ani tmu, což je pro ně složité pochopit, takže většinou říkám, že vidím tmu. Pak se ptají na běžné věci ze života, jak nakupujeme, vaříme. Pro mě je to tu veliká zkušenost. Člověk se může zhostit role, kdy jako nevidomý obsluhuje lidi a nabízí pomoc. Zvládneme uvařit kávu, naservírovat ji. Takže je to i ukázka pro veřejnost, že role se dají otočit.

Kavárna Potmě:
Kavárna nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do světa nevidomých. Ve zcela zatemněném prostoru o rozloze 6 x 12 metrů se o vás postará sehraný tým 12 nevidomých číšníků, barmanů, průvodců a hostesek. Dovedou vás ke stolu, připraví vám kávu.

Personál je kompletně nevidomý, střídáte se v rolích průvodce, číšníka, barmana. Rozlíváte i džusy, jak poznáte, který je jablkový, pomerančový, višňový?

V těchto případech je nutné řídit se systémem. Uspořádat si čaje i džusy podle abecedy – hruškový, jablečný, multivitamínový a pomerančový. Funguje to tak i v domácnosti.

S jakými pocity od vás návštěvníci odcházejí? Svěřují se vám?
Často se jim odsud vůbec nechce. Říkají, že odcházejí odpočatí,soustřeďují se nahlas a hmat a zjišťují, že se díky nim dá poznat spousta věcí. Jsou odpočatí, zrelaxovaní, odcházejí veskrze pozitivně naladění.

A co byste vzkázal všem vidomým?
Že je nutné si zrak chránit, nepřetěžovat ho, zapojovat i ostatní smysly.
PS: Kamila má dlouhé vlasy, ale klasická tmavovláska není.