Popis sekeromlatu
S příchodem zemědělství se objevují kromě kamenných štípaných nástrojů také ty broušené, a to přesněji různé typy sekerek, sekeromlatů či teslic. Tyto nástroje předci vyráběli z jednoho kusu kamene. Tvarované byly na počátku pomocí štípání, dále pak několikahodinovým broušením. Sekeromlaty byly opatřeny otvorem rovnoběžně jdoucím s ostřím. Právě způsob jejich vrtání byl dlouhou dobu „tvrdým oříškem" pro experimentální archeologii.

Sekeromlaty se v průběhu času tvarově a velikostně měnily. Náš sekeromlat s inventárním číslem A 676 lze připsat k sekeromlatům tzv. českého typu, které jsou typické pro kulturu se šňůrovou keramikou pozdní doby kamenné neboli eneolitu (2900/2800 až 2500 př. Kr.). Má typický válcovitý tvar, který je ve střední části ztluštělý. Dosahuje délky 125 mm a šířky u otvoru 50 mm. V blízkosti ostří jsou mírné stopy propálení, což je u sekeromlatu zajímavý znak.

Možné významy
Přítomnost tohoto sekeromlatu nemusí stoprocentně dokládat stabilní osídlení daného místa v období pozdní doby kamenné. Narážíme zde bohužel na spoustu možných interpretací. Sekeromlat může být ztraceným nástrojem dřevorubce, který jej zanechal v lese při těžbě dřeva. Tomu však plně neodpovídá opálené ostří. Další možností je, že nález byl obětován podzemním božstvům při cestě karavany krajinou.

Předmět může být i dokladem krátkodobého či sezonního osídlení místa například při pastvě zvířat. Avšak variantou je také, že sekeromlat opravdu dokládá existenci pravěké vesnice. V kultuře se šňůrovou keramikou snad existovalo tabu zahlubování se do země s výjimkou hrobů. Takové sídliště bez jam pro dřevěné sloupy domů či odpadních děr je pro archeology velice špatně objevitelné. Sekeromlat z Vitiněvsi by mohl být však taktéž dokladem po přítomnosti hrobu.

Při kopání díry pro pařeniště mohl Václav Hercik narazit pouze na určitou část hrobové jámy. Kosti pravěkých lidí v hrobech často také z důvodu kyselosti půdy úplně zmizí. Ze všech milodarů pak nejdéle vydrží v těchto podmínkách právě kamenný sekeromlat, který byl v kultuře se šňůrovou keramikou do hrobu často vkládán. Ale pravěké sekery a sekeromlaty byly také používány druhotně ještě v novověku jako tzv. hromové klíny. Lidé totiž v minulosti věřili, že pravěké nástroje vznikly v zemi po nárazu hromu a tudíž, když tento klín zakopou pod práh svého domu, ochrání je tak při bouřkách.

Je vidět, že možností a variant interpretace jednoho artefaktu je často nepřeberné množství, a to především z důvodu nedochování dostatečných informací při objevu předmětu. Tomu lze dnes předejít okamžitým přivoláním archeologů.   Martina Pajerová