Nataša obrazy, Jaroslav dřevořezby. Plastické i reliéfy. Hráli jim k tomu na housle a klavír vnukové Kuba a Matěj. U Kalousků rodina vystačí sama.
Vraťme se k první větě. Kdo si pečlivě prohlíží figurky, nemůže přehlídnout podobu. Panáčci, ale je to zřejmé i na reliéfech, jsou svému tvůrci podobní. Nebo on je podobný jim? Věřil bych, že to ani není přímo záměr autora. V umění je možné všechno. Pan řezbář není člověk prvoplánový. Dost dlouho přemýšlí, skicuje, teprve potom vezme do ruky dláto a jiné nářadí. Ano, zajisté, rozhodující je taky struktura dřeva, která určuje tvary. Divák pochopí, když postojí u díla U nás. Jarda, jak mu na výstavě všichni říkají, přiznává, že dlouho přemýšlel nad kompozicí. Chtěl dům, rodinu, ale i něco ze života. Ten byl v době tvorby spojen s milovaným jezevčíkem. Na desce jsou sovy. Přesněji kalousové ušatí. Proč? Inu takové je příjmení - Kalouskovi. Ani uši tvůrce neošidil. A dům? Charakteristické jsou zdobné dveře. Nádhera. Nejen ve dřevě, ale i v kompozici, v nápadu. A to je umělec vystudovaný kantor. Matematika, fyzika. Důležité, co v člověku je.
Jen dvakrát vystavoval mistr s manželkou. Ta měla v železnickém muzeu už výstav pět. Její doménou je příroda, kde neustále nachází nové náměty, nové pohledy. Jsou nostalgické. Ne, není to smutek. Krása je v jednoduchosti. Nemnoho stromů. Ty jsou ostatně všude. Ale jejich tvary, umístění, zabarvení okolí. A to je dáno roční i denní dobou. Váhá, vybírá, Nataša. Pak kreslí, fotografuje. Doma na plátně podle přineseného tvoří v noci. Říká, že ji ticho vyhovuje.
Prozradila paní malířka, že se dala na květiny. Ale i život v minulosti. Starý svět. Balony, auta jaká bývala. Na výstavu nepřinesla „Až budu mít namalováno víc, bude výstava.“ Máme příslib.
Bylo plno. A dlouho si lidé povídali, lahůdky ochutnávali, skleničkami ťukali. Pro umělce je výstava, zájem diváků, odměnou. Ale to není hlavní důvod, proč Kalouskovi tvoří. Ve dřevě, na plátně přinášejí kousek svého já.
Bohumír Procházka
