Od prvního července letošního roku zastáváte post ředitelky jičínské školy Železnická. Je tato škola pro vás neznámou kapitolou?
Vůbec ne. S touto školou mám velmi bohaté zkušenosti a dalo by se říct, že tu znám prakticky každý kout. Nastoupila jsem sem již v roce 1992, tedy hned po ukončení vysoké školy.

Tehdy však do pozice učitelky.
Přesně tak. Změna nastala až letošní rok, kdy jsem z učitelského sboru přesídlila do kanceláře ředitele.

Jaká to byla pro vás změna? Respektive, jak se vám sedí na novém křesle? Již jste si na něj zvykla?
Samozřejmě to byla velká změna. Náplň práce je diametrálně rozdílná, ale abych odpověděla na vaši otázku – sedí se mi výborně. Mám totiž úžasné kolegy a také děti.

Jaká je vaše vize a jakým směrem chcete školu vést?
Už do konkurzu jsem šla s tím, že velikou devizou naší školy, kterou chci určitě zachovat, je její otevřenost, kterou ostatně ocenila i nedávná inspekce.

Proč jste se vlastně o křeslo ucházela?
Ještě před konkurzem jsem cítila, že kdyby na toto místo přišel někdo „zvenku", tak by právě ta avizovaná deviza a punc mohl být ztracen. To byla pro mě ta největší motivace. Ale samozřejmě vím, že vždy je co zlepšovat.

Co tedy ty cíle?
Jsem jazykářka a ráda bych se více zaměřila na tvorbu mezinárodních projektů. Například na e-twinning, tedy online aktivitu, kde škola hledá mezinárodní partnery a s nimi spolupracuje na projektech. Jsem pro projektovou výuku a komunikaci, která by však nemusela probíhat jen elektronicky, ale i takříkajíc živým setkáváním.

Jste docela inovátorská žena. Jak se tedy díváte na současné trendy v učení, například skupinové vyučování a aktivní metody?
To, co říkáte není jen trendy, ale vyplývá to z potřeb školy. Ve třídách totiž přibývají děti se speciálními vzdělávacími problémy. A vy je tak vlastně musíte učit jako v malotřídce. Tyto metody tak slouží k tomu, aby učitel zvládl učivo v různých fázích, ale hlavně, aby to bylo vhodné pro každé dítě. Už totiž nelze učit jen frontálně. Je to i kvůli tomu, aby děti chodily do školy rády. I když vím, že to není úplně v našich silách, ale nové metody napomohou tomu, aby u dětí nevznikla nějaká bariéra k celoživotnímu učení.

A co klasické známkování. Někteří učitelé hlásají, že je to již přežitek, který děti spíše od učení odrazuje.Není tedy lepší „známkování" slovní?
To je dvojsečná zbraň. Klasické známkování totiž může být jak velmi motivační, tak i demotivační. Každý učitel s tím musí pracovat opatrně. Ale mí kolegové jsou specialisté a i oni ví, že každé hodnocení musí být objektivní. Klasické známkování je také mezi lidmi zažito jako to „tradiční". Nicméně musím říct, že proti slovnímu hodnocení nic nemám, ale náš školský systém funguje jinak. A je také pravdou, že pokud je žák ve škole hodnocen slovně, tak při přechodu na jinou školu se toto musí převádět na to „tradiční" tedy známkové.