Na svůj rodný kraj rád vzpomínal: "Narodil jsem se v jičínské nemocnici 16. února roku 1932. Po šesti dnech si mě prý rodiče odvezli do nedaleké Železnice, kde žili, kde táta pracoval jako železničář a maminka jako domácí švadlena. Tam jsem také začal chodit do obecné školy, po roce 1945 pak do jičínského gymnázia. Po maturitě na mě čekalo studium na vysoké škole pedagogické."

Začal sice učit nejprve na jedné vesnické škole v jižních Čechách, ale pak už na něj čekala osmiletka v Lázních Bělohradě.

"Bydleli jsme s mojí ženou ve Svatojánském Újezdě ve škole, kde ona učila. Ke spisovatelské dráze mě přivedl zřejmě můj zájem o knížky a také první články, které jsem o bělohradské škole posílal do odborných časopisů a o kulturních akcích, jež jsme pořádali s dětmi i dospělými v Újezdě. První knížku, Metráčka, jsem ovšem napsal o několik let později, kdy už jsem pracoval jako novinář. Knížka vyšla, už za dva roky byla zfilmována, což jí i autorovi velice prospělo," tvrdil..

Zdroj: Youtube

Právě Metráčka a pak romány pro dospělé Barvoslepý a Moje paličaté IQ považoval za svá nejlepší díla.

Měl svůj spisovatelský vzor. "Na jičínském gymplu jsme měli francouzštinu, četl jsem docela s chutí i tuto literaturu. Pochopitelně v češtině! Mým vzorem pro pozdější literární práci byl Honoré de Balzac. Obdivoval jsem ho!" svěřil se mi před lety v rozhovoru Stanislav Rudolf.

Lov bobříků a sliby přátelství

Fotografie z roku 1947 z archivu Miroslava Procházky zachycuje táborníky ze skautského oddílu Železnice u Jičína, mezi nimi vpravo dole budoucího spisovatele Stanislava Rudolfa.

„Osud tomu chtěl, že jsme byli dvakrát zakázáni a opět jsme hnutí obnovovali. Bylo to období šťastného mládí. Žili jsme jako praví zálesáci v khaki košili v přírodě, lovili jsme bobříky a slibovali si kamarádství na celý život. Také naše přátelství se Stanislavem Rudolfem je od středoškolských let a prvních štací skoro denní, byť nás dělí osmdesát kilometrů, zato spojuje internet.

Stanislav Rudolf, rodák z Jičína a čestný občan městečka Železnice, kde strávil dětství, maturoval v Jičíně a po absolvování vysokoškolských studií žil ve Svatojánském Újezdě a učil v Lázních Bělohrad. Úspěch knihy Metráček však způsobil, že pedagogickou dráhu brzy vyměnil za spisovatelskou,“ zavzpomínal po letech nad starým snímkem Miroslav Procházka.

A kde čerpal pro své dílo inspiraci, odrážejí se v něm i skutečné prožitky z dob kdy působil na Podzvičínsku?

"Tak každá školní třída bývá pro autora zdrojem námětů, příhod, epizod. Stačí se jen pozorně dívat, poslouchat – a pak to sepsat. Na Podzvičínsko vzpomínám při práci na svých knížkách stále, s mnohými bývalými žáky jsem v kontaktu, i když převážně už jenom písemně," prozradil.

A proč jsou hlavními hrdinkami jeho knížek dívky?

"Po vydání Metráčka mě nakladatelé přímo nutili k tomu, abych psal o dívkách a pro dívky. Dodnes nevím, čím se moje knížky lišily od těch, které psaly ženy. Samozřejmě, že jsem napsal i několik „klukovských“ knížek a romány pro dospělé s vysloveně mužskými hrdiny. Ale zjistil jsem, že když připravuji knížku s nějakou dívčí hrdinkou a sbírám potřebný materiál ku psaní, jde mi to mnohem snadněji. Holky a ženské prostě toho na sebe vykecají, pardon, prozradí mnohem víc než kluci nebo chlapi."

Některé z knížek Stanislava Rudolfa se dočkaly filmové podoby. Autor na natáčení nechyběl: "Filmová studia natočila celkem šest filmů podle mých literárních předloh. Pokaždé jsem se také zúčastnil jednoho natáčecího dne. A když jsem viděl film celý? Jasně, že bych natočil něco jinak! Ale ten pocit má asi každý autor."

Literární tvorba byla pro něj cestou, jak rozdávat radost ostatním: "Napíšete-li knížku, a ona dokonce vyjde, máte příjemný pocit, že jste dal mnohým lidem příležitost prožít pár hezkých chvil, a především nenápadně upozornit na krásné věci, zážitky a lidi, které jim nabízí i docela obyčejný, zdánlivě šedivý den."