Miroslav Svoboda,
ředitel jičínské agentury ministerstva zemědělství
17. listopad 1989 mi přinesl ohromné uvolnění od pocitu beznaděje, který jsem měl zejména z neschopnosti a tmářství, jež panovalo v řízení této země na všech úrovních. Kdo by si tenkrát pomyslel, že si každou zimu zalyžuje v Alpách, projede na kole trasy Tour de France, zaplave v Atlantiku. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak rozkvetou naše města a některé vesnice.
Socialismus měl barvu jen šedou. Na nejrůznější opravy a údržbu člověk už nemusí poníženě shánět, prosit a uplácet meloucháře, aby to „zfoukli" o sobotě či neděli. Bez opatrného rozhlížení a šeptání můžeme říkat, co si opravdu myslíme. Jen slušnosti a poctivosti by mělo být více, ale to je chyba asi někde jinde, než v událostech té doby. Zloději, podvodníci a různí vychytralci byli, jsou a budou. Ale jak zařídit, aby se nedostali do sféry vlivu na věci veřejné? Aby se do politiky na všech úrovních nedostávali lidé s kvalifikací: hrabavé ruce, ostré lokty, hroší kůže a vyoperovaný žaludek? Na to až někdo přijde, měl by dostat Nobelovu cenu…
Hana Masáková,
starostka Kopidlna
17. listopad 1989 jsem vnímala jako důležité datum, jelikož jsem v té době studovala na střední škole v Praze, v hlavním sídle dění. Zde se náš třídní profesor snažil vysvětlit do detailu děj a možnosti, které sametová revoluce přináší. V mém nejbližším okolí tato změna přinesla možnosti podnikání, studia jazyků a otevřené hranice, tedy cestování.
Bohumír Procházka,
žurnalista Jičín
Paměť slábne. Stále obtížněji vybavují se ty dny a skutky v nich. Nejlépe se mi připomínají. Jména Krátký, Svoboda, Kazda. Vladimír fascinoval mne svou důkladností a zabejčilostí. Každý večer znamenal si průběh událostí. Kdeže ty deníky jsou. Úžasný dokument. Karel Svoboda byl ajznbon. Když jsme šli v jedno výročí do hospody, na stole byl nápis „stůl revolucionářů z listopadu", Karel se rozpovídal a nikoho už ke slovu nepustil. Odmluvil si svoje – a umřel.
Pan doktor Kazda byl ze Sobotky. Toho vidím, jak stojí v Jičíně na kašně a plamenně řeční… Zdalipak se tam někde (schválně nebudu psát teisticky že nahoře) ti pánové sešli? Co nám zbylo? To naše scházení sedmnáctého v sedmnáct. Krásně spontánní, bezplakátové, bezprojevové – projevy Firga zakázal. Přelom v té šňůře let nenastal tenkrát, když jsme chtěli založit novou stranu – Velkou stranu. Hned jsme se pohádali, nemohli jsme se shodnout, kdo bude předsedou.
Přelom nastal, když Jirka s Vlaďkou přijeli s károu. Na káře byla várnice a v ní svařák. To se to pak politizuje. Od toho letopočtu se setkání u kašny prodloužila. Probereme všechny drby, zanadáváme si, řekneme jak by to ti hoši (a dámy) měli dělat a jdeme domů. Vlastně z praktikujících politiků nechodí nikdo, aby si poslechli hlas lidu. Ti si vystačí sami se sebou. Oni to nemají moc rádi, když se jim říká, co se občanům nelíbí. Na sebechválení mají i orgány. Třeba si vydávají za obecní peníze Jičínský zpravodaj.
Dost fňukání, to nás nespasí. Když nepřijdou politici mezi lid, měl by lid jít za nimi a svůj názor jim dostatečně důrazně říct. Ono to pokušení moci, o kterém mluvíval pan Václav, je setsakramentsky nebezpečné. Platí i pro nové šéfy na radnici.
Zdenka Vaškovová,
ředitelka ZUŠ Hořice
17.listopad mě zastihl při premiéře ve Státním divadle v Olomouci. Na podporu studentů následovalo zrušení premiéry, obrovská euforie a hlavně víra v nastávající slušnost lidí a vytouženou demokracii. Za pár měsíců stáli v prvních řadách ti, kteří odznáčky sundali a víra ve slušnost se začala léty vytrácet. Že by se dnes vytratila úplně?
