Tato vzácná dáma však žije více než skromně. V pěkném a útulném venkovském stavení, které bylo postaveno před třemi sty lety, jak nám paní Krausová sdělila. Je to její rodná chalupa, kterou obývala již řada generací její rodiny. K domu vede od vrátek úzká cestička z neopracovaných kamenů. Zahrádka je vyzdobena skalkou, která přiléhá ke svahu, na kterém je její domov vybudován.

Měl jsem tu čest, že jsem se mohl návštěvy u ní spolu s několika dalšími členy jičínské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a jubilantce blahopřát. Paní Alena Krausová se narodila 3. července 1926. Vystudovala rodinnou školu v Jičíně. Se svým budoucím manželem Standou se znali od dětství, protože on pocházel z nedaleké Ohavče.

Stanislav Kraus, povoláním učitel, se ihned po zrušení mobilizace a poté, co naše armáda musela opustit připravené obranné pozice, nerozvažoval dlouho. Bylo pro něho samozřejmé, stejně jako pro jeho bratra Josefa, že nebudou dále na nic čekat a překročí hranice, aby se mohli zapojit spolu s dalšími Čechoslováky do boje proti německým fašistům. Bojovník Stanislav Kraus prošel dlouhou, nebezpečnou a komplikovanou cestu přes Polsko, Sovětský svaz do severní Afriky, kde se zúčastnil bojů u Tobruku a pak s dalšími československými vojáky obeplul celou Afriku, aby se přes Velkou Británii dostal zpět do Evropy.

Ve Francii se účastnil osvobození města Dunkerque, aby se probojoval po šesti letech do vlasti a se slzami v očích se 1. května 1945 rozhlížel po českých kopcích u Chebu, když u Pomezí vztyčili československou státní vlajku. Jakmile on i jeho kamarádi uslyšeli 5. května, že v Praze vypuklo povstání a povstalci volají o pomoc, chtěli se rozjet do Prahy. Tehdy se od svých velitelů dozvěděli o striktním požadavku velení sovětské armády, aby západní spojenci zůstali na domluvené demarkační čáře a tak jim to, k jejich velkému zklamání, nebylo povoleno.

VZPOMÍNKY NA MANŽELA

Paní Krausová nám u stolu s pohoštěním, které pro nás spolu s dcerou připravily, vyprávěla: „Standa s kamarády směl demarkační čáru překročit teprve 8. května. A zde se jim dostalo první ze studených sprch, které měly ještě následovat. Když se ohlásili v Praze na velitelském stanovišti povstalců, obořil se na ně Josef Smrkovský (KSČ), že oni čekají na Rudou armádu, ne na ně." A pak pokračovala:

"Nejdříve si Standa myslel, že bude pomáhat budovat novou československou armádu. Brzy však zjistil, že se už překládají sovětské vojenské předpisy a z toho mu bylo jasné, jakým směrem se bude naše armáda ubírat. Proto požádal velice rychle o uvolnění. Jeho velitel mu to sice nedovolil, ale on využil jeho následné nepřítomnosti, aby si nechal odchod do civilu podepsat jeho zástupcem. A tak se vrátil zpět ke kantořině a 1. září roku 1945 stál opět před žáky ve škole v Dětenicích." Brzo po válce se s Alenou vzali a protože byl přeložen do školy v Újezdu nad Lesy, kde učil celých 30 let až do důchodu, odstěhovali se do Kostelce na Černými Lesy.

Po odchodu do důchodu se vrátili do Aleniny rodné chalupy. Nikdy nezahořkl a bral svůj osud tak, jak s ním nakládal. Po listopadu 1989 se mu dostalo plné rehabilitace a byl povýšen na plukovníka. Zemřel v roce 1996 a o čtyři roky později byl povýšen prezidentem Havlem na brigádního generála in memoriam. "Standa se celou tu dobu scházel se svými přáteli spolubojovníky," dodala ještě paní Krausová.

Ani ta drobná křehká dáma se nenechala těžkými údobími svého života zlomit a připravit o radost ze života. Vzpomínala na dobu války, kdy její rodina ukrývala uprchlého sovětského zajatce, ačkoliv u nich v té době museli ubytovat také „národní hosty", tedy německé obyvatelstvo prchající před sovětskou armádou na jaře 1945. Vychovala dvě děti a těší se ze čtyř vnoučat a dvou pravnoučat. Je stále čilá a aktivní. Kromě údržby zahrady se také účastní různých společenských akcí. Můžete ji potkat v Jičíně na výstavách a přednáškách, kde ji doprovází jedna z dcer.

OCENĚNÍ

Paní Aleně Krausové byly okresním výborem Československého svazu bojovníků za svobodu uděleny pamětní medaile I. a II. stupně a byla nyní navržena na udělení pamětní medaile III.stupně. Všichni jí pak ze srdce přejeme hodně zdraví, sil a spokojeného života ve své rodině.
Vilém Hofman, ČSBS Jičín